'I love myself too, deary'

/12/

Marco

"Snídaně," zvolá matka a já otevřu oči. Ou, správně, já jsem vlastně už doma. Je zvláštní být víc jak dva dny u rodičů. Kdyby se to celé seběhlo jinak, nejspíš už bych běhal po lesích. Ale po tomhle všem se mi nikam nechce. Ani do města.

Sednu si a nohy svěsím z kraje postele. Oči mám stále těžké. Už týden jsem nespal. Je to opravdu tím, co se stalo v lese? Nikdy jsem neměl takové myšlenky v hlavě dýl jak dvě minuty...ale myšlenka toho, jestli je princ Victor v pořádku, mi v hlavě utkvěla až do teď.

Stoupnu si a dojdu k malému oknu v mém pokoji. Celé tohle místo mi přivolává vzpomínky, jak jsem byl malý a ještě nic nevěděl...

"Mami?" optá se klouček, zatímco drží matku za ruku. Procházejí se po nádherné louce v lesích. Všude je takové ticho a zároveň takový hluk. Černovlásek miluje les, miluje tu volnost, ale ze všeho nejvíce miluje pocit štěstí.

"Ano zlato?" odpoví mu matka, zatímco si sedá do husté trávy. Je tu krásně. Hluboko v lese, kde nejsou lidé. Mohou tu žít strašně, bez válek a zbytečných útoků. Jako rodina. jako velká a silná smečka.

"Kde je táta? Dnes tu měl být s námi," chlapcův hlas už nezní tak nadšeně. Jeho otec je stále někde pryč. Neviděl ho už víc jak půl roku. Ale přesto si pamatuje to, jak mu četl pohádky. Pak se ale něco stalo. Něco. Neví, co to bylo. Nikdo mu to nechce prozradit a maminky se na to přestal ptát, když už i ona kvůli tomu brečela.

Mamince náhle také už není do úsměvu. Atmosféra se během jedné věty a pár sekund za jí změní z veselé na ponurou, plnou mlčení a odmlk mezi slovy.

"Má práci," je jediné, co z maminky vyleze. Pak zase ticho. "Měli bychom se vrátit, už je pozdě." Chlapec nechápe to, co se děje. Jak může tak rychle změnit názot? "Vždyť jsme teď přišli!" nechtěně zvýší hlas. Hned by to vzal zpět, ale maminka ho předběhne: "Marco! Tvůj otec je pryč! Je pryč a už se nikdy nevrátí!"

Smutně skenuji pohled na království. Možná je skutečně tohle důvod, proč se do lesů vracín. Hledám? Pátrám? Nebo je to opravdu jen pro peníze? Zahrnu závěsy zpět a svižným krokem vyjdu z pokoje, až skoro prásknu dveřmi.

"No konečně, už jsem pro tebe chtěla jít," uchechtne se matka a odloží plechový hrnec na plotnu. Nalévala polévku. Do nosu mě udeří její vůně. Ach Bože, co to tady nacvičuju. Nemůžu zkazit atmosféru tím, že se zase začnu vyptávat na otázky, které nemají smysl. Minulost je minulost.

Zasedání ke stolu s mírným úsměvem a lžící začnu točit v polévce. Otec už sedí vedle mě a matka se hned přidává. Popřejeme si dobrou chuť a dál... ticho. Celou dobu, co si každý do úst dáváme polévku s různými druhy zeleniny, si přeju, aby někdo začal konverzaci.

A pro moje štěstí: "Takže...co se tam stalo?" začne matka. Ale tohle jsem opravdu řešit nechtěl. Je pravda, že i mě zajímá, jak se má princ...zda se hojí...zda... žije.

"Ale nic," odbiju konverzaci rovnou do koše, i přes to, že jsem to byl já, kdo chtěl s nimi mluvit. Ale pokud jde o tohle téma, radši se ani nemajím.

"Jak jako nic?" vyjede po mně matka. Podívám se na ni a pak na otce. Ani jeden už nejí. Mají na tváři ten vyčítavý a vážný výraz. Naposledy se na mě takhle dívali, když jsem chtěla zůstat v lese celý rok. Jenže v té situaci jejich obličeje po chvíli nabraly spíš smutnou grimasu...tady to vypadá, jako by mě chtěli sežrat.

"Marco, vyletěl jsi z lesa s princem v náručí s tím, že je zraněn a ty jsi taky nevypadal nejlíp," hlas se jí třepe, ale ten tón, jakým to říká její koktání zahání do kouta. Vím, že má pouze strach. Jenomže...tohle téma není nejlepší u jídla. Vlastně... tohle téma není nejlepší nikdy.

"Nastaly komplikace...a kvůli těm komplikacím ty peníze nemám... stačí?" doufal jsem, že ji tím nějak umlčím, ale naopak. Stupne si a obejde stůl, tak aby mi byla co nejblíž. Chytí mě za ruce a donutí mě se zvednout. Musí zvedat hlavu, protože jsem o hodně vyšší než ona, ale to jí na kuráži neubírá.

"Tady vůbec nejde o peníze, milý zlatý..." odmlčí se, i když vím, že teď si vyslechnu  něco, kvůli čemu zase uteču a nevrátím se minimálně tři měsíce. I přes to, že se mi do těch lesů nechce. Nemám na vybranou. Ale...na dveřích se ozve hlasitě zaťukání.