'I love myself too, deary'

/15/

Victor

Už nejméně deset minut sedím v jeho pokojíčku a poslouchám, jak se dohaduje s rodiči. Pokaždé o něčem jiném. Jednou o tom, jestli mi můžou věřit. A podruhé o těch penězích. Možná jsem sem vážně neměl chodit. Ale zase to bylo poprvé, co jsem se snažil myslet i na druhé.

A ten pocit byl perfektní. To, jak jsem ho spatřil ve dveřích. Ten pocit, který mi projel tělem, když jsem si uvědomil, že jsem ho vážně našel...bylo to skvělé. Ale teď? Toho začínám i trochu litovat. Já vím, že mi nic vážného udělat nemohou... stállllle jsem princ, ale vydírat by mě mohli.

Možná bych jim mohl trochu věřit. Sice je neznám, ale pokud jsou stejní, jako on, tak krutí nebudou. Arghhghg! Kašlu na to.

Vyjdu z pokoje rovnou do kuchyně, kde se celou dobu hádají. Jejich hlas však teď utichne a všichni se na mě podívají. V tu chvíli se mi stáhne hrdlo. Jsem zvyklý křičet na matku a na sluhy, tak proč najednou... nemůžu? Možná protože nechci křičet, chci...mluvit.

"Chápu, že máte strach. Království je jiné než bývalo, nevládne se správně." Co to říkám? Vždyť mně se líbilo, jakým typem vládneme a chtěl jsem v tom pokračovat. "Takže chápu, proč mi nevěříte, ale ty peníze jsem vážně přinesl, protože jsem vašemu synovi vděčný." To je pravda, nejdřív jsem doufal v někoho od matky, stráže nebo tak, ale tohle bylo zajímavé. "Kdyby jeho nebylo, tak tady teď nejsem."

Odmlčím se a čekám, jestli se něco stane, ale všichni na mě koukají stále stejným způsobem. Že nevěří svým očím. Už chci zase otevřít pusu a začít mluvit dál, ale v tu chvíli mě neznámý chytí za ruku a táhne z domu ven. Přišpendlí mě zády k straně domu vedle dveří a chytí mi ruce nad hlavou.

Sehne se ke mně, že se naše nosy skoro dotýkají. "Co tu doopravdy děláš? Nevěřím, že nějakej zbohatlý princátko dělá něco jen tak pro dobrou věc. Kdo tě poslal? Kolik nevinných lidí vaše rodina musela zabít, aby jste z rodin dostaly informace o mně?"

Začínám se třást. Opět z něj mám strach. To, jak se na mě dívá, to jak cítím jeho dech a ty oči. Kdyby to nevypadalo, jakože mě chce zabít, tak bych si možná i hrál. Mám nutkání ze sebe teď dělat pána jen proto, aby mě potrestal. Chci, aby na mě takto křičel víc...

"Nechceš mi věřit, nevěř, pochopím to. Ale řeknu ti jedno, to jací jsou rodiče si nevybereme, tak mi dej šanci se změnit." Snažím se na něj dívat stejně výhružně jako on na mě, ale značně prohrávám.

Těžce vydechne a skloní hlavu tak, abych mu neviděl do tváře. Věří? Nebo věřit nechce? Musím něco říct, něco, co ho přesvědčí mi věřit...nebo alespoň o tom uvažovat. A taky něco, aby to vyhovovalo i mně. A nejspíš přesně vím, co mu nabídnu...

Omlouvám se za tak krátkou kapitolu, ale snad to přežijete 😅. Zítra a nebo ještě dnes (podle mojí lenosti) bude další kapča z- Emotions kills too. Tak jo, loučím se, pá! 💛🖤