'I love myself too, deary'

/5/

Victor

Když se mnou zvíře přeskočí brány, ztrácím veškerou naději na záchranu. Nikdo se neodváží jít za brány. Nikdo. Ale, rodiče mě tady nemohou nechat. To by mi neudělali.

Zvíře je tak obrovské, že na jeho hřbetě dokážu i celý ležet, ale já se snažím skočit. Samozřejmě, kdykoli se o to pokusím, zvíře se závrtí a já přepadnu zpět na jeho záda. Je to k ničemu. Nemá to smysl. Nedostanu se z něj. Musím to zkusit, až se někde zastaví.

Zadívám se na zvíře více. Má velké rudé oči, které se při doteku slunečního světla jemně zalesknou. Srst je hustá a úplně temná, ztrácí se mi v ní ruce. Podívám se před nás, místo stromů se začnou objevovat vysoké kameny, do kterých se tesají sochy.

Zvíře začne zpomalovat. Rychle dýchá. Postupně úplně zastaví a jedním pohybem mě z jeho hřbetu shodí. Přistanu na záda, což zapříčiní zakašlání. Vyrazil mi dech. Bezva. Snažím se nadechnout, ale nejde to, ještě pár sekund.

Když se můj dech ustálí, začnu se pomalu zvedat. Sednu si a rozhlédnu se okolo sebe. Nikde nikdo. Nevidím nic okolo sebe, jen kameny a vysokou trávu. Můj obličej se rozjasní, když si uvědomím, že v trávě bych se mohl schovat.

Rozeběhnu se tím směrem. Ale okamžitě se zvíře objeví přede mnou a hrudí mě odstrčí zpět na zem. Tentokrát přistanu na bok. Zapřu se rukama, abych viděl na hrůzu, co stojí přede mnou. Uslyším vytí, co se rozezní po celém lese. Otočím se tím směrem. Ani ne za minutu se okolo mě do kolečka shromáždí asi patnáct černých vlků.

Jeden je ještě větší než ostatní. Pomalu se rozejde ke mně. Tlapy má mohutné a silné, je ale vychrtlý. Nedivím se, musí tady mít málo jídla. Přistoupí až úplně ke mně s hlavou u té mojí. Mám strach. Klepou se mi nohy a rty taktéž. Musím vypadat jako ratlík.

Zvíře zavrčí a ukáže mi zuby. Jsou obrovské a žluté, přísahal bych, že u dásní ještě plné krve z nějaké svačiny, co jedl. Přepadnu z kleku na zadek, když ještě víc přistoupí. Hlavou se víc přiblíží k mojí, jeho nos se skoro dotýká mých vlasů.

Slyším jak ke mně čichá. Zavřu křečovitě oči a rukama drtím vlhkou půdu. Vlk se najednou otočí a vydá podivný zvuk podobný hlubšímu naštvanému štěknutí. Poté se z řady několika vynoří nejspíš ten, co mě donesl.

Se sklopenýma ušima dojde až k vychrtlému, ale přesto mohutnému vlku. Ten se na něj křivě podívá a nečekaně se mu zahryzne do krku. Vlk zakňučí a skončí zády na zemi. Má zavřené oči. Není mrtvý, jen je poražený. Za něco mu vynadal.

Vůdce se na mě otočí s vražedným pohledem. Přísahal bych, že mě chce zabít, ale jen okolo mě prošel a stejně tak i celá smečka. Zmizeli ve stínu. Jako by tam vůbec nebyli.

Stoupnu si. Stále se nic neděje. Rozejdu se k vysoké trávě. Nic. Rozeběhnu se pryč od kamenů a stále za mnou nikdo neběží. Jsem volný! Oni mě vážně nechali!

Jenže v to jsem jen doufal...