'I love myself too, deary'

/10/

Marco

Dívám se na toho človíčka vedle mě a začínám si uvědomovat... že za to, jaký je, nemůže. Byl vychován v přepychu, peněz nikdy neměl málo, všichni ho vždy uctívali a on si na to prostě zvykl. Možná by chtěl žít 'normální' život. Ale to má u mě smůlu, pokud ho do zítřejšího dne nedostavím do království, je po mně.

"Pojďme spát," hlesnu a zývnu. Obloha už je skoro celá černá a začínají se pomalu objevovat hvězdy. "Chci zítra brzo vstávat, abychom došli do království co nejdříve." Lehám si a ruce přemisťuji za krk. Ale přesto ještě oči nezavírám. Zírám nahoru. Naprosto zamýšlený.

"Dobře," pípne vedle mě a pomalu si lehá na bok. Vidím, ještě jak se na mě koutkem oka podívá a pak oči zavírá. Je vtipné, jak je malý. Malý oproti mně... malý oproti světu. Malý oproti pravdě. Ale to jsme nejspíš všichni.

~*~*~*~*~

"Hej! Vstávej!" křičím na princátko, co si ještě v klubku leží s rukama u obličeje. Musím uznat... že z tohohle úhlu je i roztomilý. "Veličenstvo, já vím, že si v hedvábných peřinách vyspaváte do odpoledne, ale já mám celkem naspěch."

Takhle to nikam nevede. Protočím očima a poraženě vydechnu. Mám já tohle zapotřebí? Padnu na kolena a sehnu se k jeho obličeji. "Victore~" zašeptám mu do ouška snad až perverzně. Už čekám, že to nezabíralo, ale pro moje štěstí...

Okamžitě otevře oči dokořán a začne zírat do mých očí, která jsou neuvěřitelně blízko jeho. Několikrát rychle zamrká, než si uvědomí, co jsem řekl a jak jsem to řekl. Snad až čarodějnicky rychle se ode mě odstrčí a přepadne na záda.

"

Wow...pozor na hlavu. Ve smlouvě sice není napsáno 'dopravit nepoškozené', ale otřes mozku by sis úplně přivodit nemusel," řeknu s troškou výsměchu a s úšklebkem nakonec.

Vysloužím si od něj uražený a naštvaný výraz. Sebere ze země klacek a sebevědomě po mně střílí. Já jsem však rychlejší a hlavou uhnu. "Skoro." Vypláznu na něj jazyk. "No tak ... nebuď bačkora, trocha srandy někdy musí být." Držím se, abych nad tím jeho ohrnutým nosem nevybuchl smíchy.

"Jak pro koho," štěkne a začne se zvedat. Už mu na to chci říct nějaký krásný a arogantní komentář, ale za mými zády se ozve velmi hlasité zavytí. Prudce se otočím a zpražím tmavý les pohledem. Ksakru. To jste nemohli počkat půl hodiny, než se princeznička vyláduje z postele?

Podívám se zpět na něj. Je vyděšený, jde to vidět. Do háje! Udělám k němu dva kroky a bez dalšího přemýšlení si ho vezmu do náruče. Je několik sekund mimo, takže bez jeho keců stihnu vlítnout do lesa a začít pospíchat jako o život.

"Kam to běžíš?" vyleze z něj věta, za kterou bych ho nejradši flákl a hodil do příkopu, ale místo toho odvětím. "Hádej Sherlocku." Slyším, jak běží za námi. Jsou moc blízko. Tohle nezvládneme. Cesta bude trvat ještě tak minimálně 20 minut. S tímhle tintítkem 45.

Když už vážně slyším, že jsou přímo za mnou. Velké tlapy, co bijí o půdu pod nima a obří tělo klátí keře... hodím Victora do křoví vedle a sám uhnu na druhou stranu. To vlka zmate. Je tu sám. Kde jsou ostatní?

Obrovské temně černé zvíře se na mě otočí a rudýma očima mě začne skenovat. Nesnášel jsem je, nesnáším je a nejspíš nesnášet budu, ale nikdy mě nepřestane překvapovat jejich velikost. Jako malý jsem na ně měl tolik otázek. A dodnes nevím nic. Vím jen to, jak vypadají, ale i to je hodně.

"Tak poď!" křiknu po vlku. Ten si ukročí, tak aby se mohl dobře odrazit a být u mě co nejdřív. Co to tady nacvičuju? Nezastavím ho. Musím to udělat. Musím se začít zase soustředit na jedinou věc co na sobě nesnáším. Na věc, co je mně tak odporná, ale je mojí součástí. Jinak mě zabije.

Ve vlkově očích je nenávist. Cítím ji. Jsou to lidské pocity, tohle by nikdy vlk cítit nemohl. Co jsi zač, hm? Zvíře jedno nechutný! "Tak dělej!" Tato slova vlkovi stačí. Vystartuje. Zavírám oči a snažím se koncentrovat...ale...pak slyším výkřik. Výkřik, co se mi zaryl do paměti a změnil můj život...i můj pohled na různé lidi...