My Fool /Larry abo/

4

Dalším dnem se Harryho stav zhoršil, až přemýšlel, zda si nevzít jeden prášek, každá zima byla pro jeho nemoc horší, pak se to zase zlepší a on si třeba i něco vydělá. Dneska byl nakoupit a tak se klepal, že ho vyhnali ze dvou obchodů, ale on to chápal. Choval se divně, cukal s sebou, protože hlasy v jeho hlavě na něj křičely za to, co včera řekl a navíc nespal. Až ve třetím, jakémsi malém stánku mu prodali celý chléb a balenou vodu.

Snažil se sám sebe udržet alespoň v nějakém stavu, proto bylo běžné, že jednou za čas zašel na veřejné záchodky, co byly zadarmo (chodil tam pokaždé kdy potřeboval ((skoro)) pokud nebyl ve zlém stavu) a tam počkal, až bude sám a alespoň trochu se umyl vodou z umyvadla, opláchl si obličej, kdy mohl zašel do parfumérie a testovací parfém na sebe nastříkal, přišlo mu odporné, když smrděl. To samé dělal s deodorantem a podobně.

Seděl a mluvil. Spíš šeptal, na osobu co seděla oproti němu. Byl to on, dalo by se říct, že jeho sebevědomí, tak jak si sám sebe představoval. Šeptal pořád dokola 'neexistuješ.'

,,Jsem ty a ty existuješ.“ zasmál se tlustší chlapec oproti němu, měl mastné vlasy a smrděl, byl hrozně cítit, celý ušmudlaný. ,,Tohle jsi ty, podívej se na mě.“ zavřel oči a zacpal si uši. ,,Nemůžeš mi utéct.“ ozvalo se v jeho hlavě a on zakřičel, aby ho neslyšel. ,,Jsi tak odporný a hloupý!“ smál se a on křičel a křičel. ,,Proč vlastně přežíváš? Všichni jen čekají až tu přestaneš překážet!“ hlas se změn na křik a ten se zdvojnásobil, bylo jich víc, schoulil se do klubíčka.

Z křiku se stal smích, všichni se hlasitě a vesele smáli, škodolibé úšklebky, když Harryho strkali a šťouchali. Už to nevydržel a vytáhl si z bundy prášek, který chtěl spolknout, ale sucho v krku mu dalo vědět, že by to nezvládl, proto ho zase schoval. Myslel, že to nepřestane, ale ještě se to vše zhoršilo, když otevřel oči a všude kolem něj bylo černo. Ale ne. Pokoušel se rozmrkat, protíral si oči, ale nic.

Stáli před ním lidé a on se krčil při zemi. Šťouchali do něj a on se je pokoušel odstrkovat, ale jakoby byl vzduch.

,,Harry?“ zazněl jemný hlas, co se odlišoval od ostatních, byl Louisův a on rychle zamrkal. Hlasy ztichly, vždy ztichly když měly pocit, že by je ten člověk mohl nadobro vyhnat práškama a podobně. Pořád ale byla všude tma, jen nechtěl aby to ten krásný muž poznal.

,,Eh- ano, dobrý den.“ zašeptal a pokusil se naklonit ke zdroji hlasu. ,,Tedy ahoj.“ zamumlal a když naposledy mrkl, konečně se mu začalo vše rozjasňovat a on uviděl alespoň obrys muže.

,,Chtěl jsem ti jen říct, že nikomu neřeknu že jsi mno...“

,,Mutant“ dodal Harry a usmál se na muže před ním.

,,Proč jsi tu na ulici?“ zamračil se Liuis a tak nějak věděl odpověď.

,,Já...tu bydlím? Já-já vím že jsem včera lhal, nechtěl jsem abyste se mě bál-já nejsem jako jiní bezdomovci, snažím se vydělávat a-a myju se kdykoliv je příležitost a-a spím na matraci, kterou zakrývám, takže je docela čistá a-“ koktal, když se snažil mluvit tak, aby to mělo hlavu a patu.

,,To je v pořádku, mrzí mě to.“ pohladil ho Louis po zádech. ,,Mám tu- mám tu nějakou čínu, chtěl by jsi?“

,,Um...kolik-kolik vás to stálo?“ zamračil se Harry, pořád mu vykal, ale zdálo se mu to tak správné, přirozené. Trochu vykulil oči, když řekl cenu, ale i tak vyndal pár peněz, které měl v kapse a nabízel je muži před ním.

,,Ne, já myslel zadarmo, vem si.“ zasmál se Louis a popostrčil ruku zpátky k chlapci.

,,To-to nemohu, děkuji.“ slušně odmítl, věděl, že by se mu jídlo hodilo a že to voní lahodně, ale nemohl.

Louis se usmál, když položil jídlo na zem. ,,Tak já to tu nechám.“ usmál se a pomalu odcházel.

,,Děkuju vám.“ zamumlal a vzal do rukou hřejivé a krásně vonící jídlo.