My Fool /Larry abo/

12

,,Uhm...Louisi?" zamumlal Harry do bytu. Měl malý ručník obmotaný kolem pasu, křečovitě ho svíral jednou rukou. Louis se hned zvedl z gauče a dal mu nějaké oblečení. Páni, Harryho tělo bylo...bylo vážně krásné.

,,Myslím že budeš muset přibrat." řekl, když spolu seděli na gauči a probírali věci, jako Louisovu práci a Harryho historii, povídali si o Niallovi i o snech, co se jim zdály.

,,C-co?" podíval se na něj Harry vyděšeně. Uši se mu stáhly k hlavě.

Hnusíš se mu.

Vysmívá se ti, jsi tlustý.

Nelíbíš se mu.

Nemá tě rád.

Vyhodí tě.

Zatřásl hlavou a čekal na odpověď.

,,No, jsi hodně hubený a já rád vařím, vsadím se, že to bude chutnější než ty granule, co mi ta ženská dala s sebou." zašklebil se a Harry se usmál. Když to s vděčností odsouhlasil, zase na chvíli zavládlo ticho.

,,Můžu se jich dotknout?" vyhrkl Louis najednou a opět si vysloužil překvapený pohled. Vlastně to nechtěl říct. Chtěl, ale...řekl to nahlas? Asi to řekl nahlas, když se na něj tak Harry dívá. ,,Uh...uší, já-já, tvých uší, chci se-můžu se jich dotknout?" zněl tak hloupě, že se chtěl plácnout do obličeje. Sakra.

,,Uhm..." podrbal se Harry sám za uchem. ,,Nikdo mi na ně nikdy nesahal, tak to...zkus?" zasmál se kudrnatý nervózně. Seděli teď tak, že se o sebe opírali rameny a teď, když Louis zvedl tu ruku, o kterou se Harry opíral, skoro mu omylem spadl do klína. Jako reflex, před sebe- samozřejmě dal ruce a teď se držel Louisových stehen, nakloněný nad jeho klínem. Byly tu asi dvě, tři vteřiny, kdy jen zíráte, než s sebou cukl a odsunul se od něj, zběsile brblal omluvy.

Louis ho jen chytil a opatrně položil Harryho tak, aby měl hlavu na jeho stehnech. Harry byl ztuhlý, trochu moc přemýšlel, kde vlastně leží, ale trochu se to rozplynulo, když Louis dal ruku do jeho vlasů, bylo to tak...tak příjemné, tak dokonalé a on začal vrnět, než si to vůbec stihl uvědomit.

,,Máš tak jemné vlasy.." Louis ho drbal za uchem, dokonce se nastavoval, přitlačil na jeho ruku jen aby ho drbal více a dokonce měl na tváři úsměva wow, Louis se musel doopravdy sebrat.

Protože, právě měl -doopravdy- na svém klíně nádherného, nádherného malého chlapce a on byl tak...vyrážel mu dech. Byl tak zranitelný ale silný, ale hlavně tak krásný. Jeho ďolíčky se teď ukazovaly, když se různě otáčel (na jeho klíně sakra) a usmíval se. Vypadalo to, že za chvíli usne, jeho oči byly tak ležérně otevřené, nepřestával vrnět. ,,Klidně spinkej.“ zašeptal, když se zdálo, že teď Harry s otevřenýma očima bojuje.