Ve znamení života

4. kapitola - co bude dál?

Do místnosti vešel hnědovlasý muž přibližně 40 let starý se svým typickým úsměvem na tváři.  (Pokud někdo neviděl agenty S.H.I.E.L.D.u nebo Inhumans, ano Coulson žije, byl mrtvý, ale pak ho obživili). Přejel zrakem po místnosti a pohledem se zastavil na Rachel. Přešel k ní a podal ruku. "My se ještě neznáme, jsem agent Coulson." Usmál se na ní. Ona jeho ruku přijala a potřásla s ní. "Rachel Miriam Williams, těší mě." Pokusila se na něj také usmát.

"Jak možná víte, jsem zde z jednoho prostého důvodu, a to, abych rozhodl, co se s vámi teď stane, tedy, než přijdeme na to, jaké konkrétně schopnosti ovládáte, potom to bude s nejvyšší pravděpodobností jiné." oznámil jí Coulson a Rachel klidně přikývla, ačkoliv byla hodně nervózní.

Rachel seděla na lavičce a přemýšlela, co všechno jí můžou udělat. Vymýšlela různé katastrofální scénáře, od zavření do vězení pro nebezpečné lidí se schopnostmi, dělání pokusů na ní až po její zavraždění. Téměř nepostřehnutelně se třásla, ale nebrečela, protože se skutečně snažila svou nervozitu skrývat, ale čemu tak úplně zabránit nezvládla, byl pot, který byl možná částečně z cvičení, ale z velké části z nervozity. Ten čas ji připadal nekonečný a každá vteřina, kdy čekala na svůj rozsudek a nedostávalo se jí ho, pro ni byla jako hodina.

Nakonec se však po několika vypocených kapičkách potu a po více než několika větách, tedy po několika minutách šum mluvících lidí a uvažování agentů a konečně se otočili na hnědovlasou doktorku. Ona se na ně se strachem a zvědavostí v očích podívala. Byla více nervózní než v uplynulých minutách dohromady a toho si všimla agentka Johnson a empatický agent Coulson. Proto se to rozhodli víc nenatahovat a agent Coulson promluvil: "Víte, máte sice dost nebezpečné schopnosti, možná dokonce katastrofální, ale shodli jsme se na tom, že vy nemůžete za to, že je máte, že to byla nehoda. Což znamená, že vás sice nepustíme ven na svobodu, ale zároveň vás nezavřeme do nějaké cely jako zločince. Nasadíme vám tedy univerzální tlumiče schopností v podobě rukavic, které agentka Simmons vyvinula a jelikož jste vy sama doktorka, tak můžete přihlížet a klidně i radit agentům Fitzovi a Simmonsové, až budou zjišťovat výsledky. Rozuměla jste mi?" otázal se jí nakonec Coulson uklidňujícím hlasem.

Rachel bedlivě poslouchala a s každým slovem se cítila líp a líp. Skutečně se jí ulevilo, jinak řečeno jí spadl kámen ze srdce, nebo si alespoň myslím, že to takhle lidé říkají, protože ty hrozby v její hlavě by mohly být skutečností, skutečně by jí mohly do konce života zavřít jako nějaké zvíře či dokonce zabít.

Rachel tedy stále trochu roztřeseně kývla a částečně se uvolnila, předtím totiž seděla v zádech narovnaná jako pravítko a nervózně si podupávala nohou. Agentka Johnson, která moc dobře věděla, jak se teď Rachel nejspíš cítí, směrem k ní vyslala uklidňující úsměv, který jasně říkal, že všechno bude v pořádku, protože si jí z nějakého nepochopitelného důvodu za ten krátký čas, co jí zná, oblíbila.

A Rachel věděla, že to nebude dlouho trvat a do několika hodin se tak dozví, jaké schopnosti tedy ve skutečnosti má...

Ahoj! Tak co, jak se vám dnešní kapitolka líbila? Já pevně doufám, že ano, a pokud je to pravda, tak mě nezapomeňte podpořit hlasováním pro tuhle či předchozí kapitoly či nějakým hezkým komentářem nebo klidně i kritickým, ráda se poučím a pokusím se své příběhy zase o něco vylepšit. Mimochodem stále platí nabídka psaní nějakých schopností do komentářů a je nedostane Rachel, neznamená to, že se neobjeví někdy později v příběhu, možná se tam totiž objeví i nějací další lidé se schopnostmi. No nic, to je prozatím vše, a uvidíme se zase zítra, možná pozítří.