Ve znamení života

11. kapitola - nový domov

A pak tedy všechny dívky v místnosti vstaly, aby Rachel její pokoj ukázaly. Došly, zase, k výtahu a nastoupili do něj. Pak vyjely do 12. patra, kde se výtah zastavil a holky vystoupily. Pak prošli dlouhou chodbou, na konci které bylo několik dveří. Každé dveře měly trochu jiný design podle kterého se dalo snadno poznat, komu jaký pokoj, skrývající se za dveřmi, patří. Například stoprocentně Tony, je měl celé zlaté s červenou klikou a panty. Nebo třeba takový Clint na nich měl nakreslený velký, ale jako vážně hodně velký, luk. Nebo třeba takový Vision, ten třeba dveře vůbec neměl. Ne dobře, dělám si srandu, měl je, ale bylo by hustý, kdyby je neměl, ne? Ne? Tak nic. Ale to je jedno.

Jeden pokoj měl však dveře úplně obyčejně bílé. Rachel usoudila, že to bude její pokoj. Vykročila směrem k němu, ale Natashina slova jí zastavila. "Proč jdeš ke mně do pokoje?" Rachel se zastavila a s nechápavým výrazem se na ní podívala. "Já myslela, že tohle je můj. Tak který je tedy můj?" zeptala se úplně zmatená. Hope se uchechtla a hlavou kývla směrem k těm nejšílenějším dveřím, které si dokážete představit. Byl na nich totiž nalepený jeden obrovský plakát se všemi Avengers tvářících se co nejvíc šíleně, jak dokážou. Zajímalo by mě, jestli to nafotili kvůli mě, nebo jestli se prostě šíleně zhulili na nějaký party a pak dostali tenhle šílený nápad s focením, pomyslela si s úšklebkem na tváři Rachel. Wanda vedle ní vyprskla smíchy. Rachel se na ní na oko pohoršeně podívala. "Víš, že lézt lidem do hlavy je nadmíru neslušné?" vytkla jí. Wanda se chvíli snažila uklidnit, a když se jí to povedlo, podívala se na Rachel a znovu vybuchla smíchy.

Natasha a Hope na ně koukali jak na blázny. "Čemu se tak tlemíte?" zeptala se jich po chvíli Hope. Rachel se na  ní podívala a pak jí odpověděla: "Jen jsem přemýšlela nad tím, jak moc jste před focením téhle fotky zhulili, Wanda mi vlezla do hlavy a začala se tlemit. To už vyprskla i Natasha. Hope se k ní přidala a kdyby jste se na ně dívali, měli byste pocit, že vidíte 4 nejlepší kámošky, jak se něčemu smějí. Všem jim bylo jasné, že spolu budou vycházet.

Když se trochu uklidnily, konečně si vzpomněli, že sem šli vlastně proto, aby Rachel ukázaly její nový pokoj, ve kterém teď bude žít, a ne proto, aby se tu bezdůvodně tlemily. A tak Rachel tedy otevřela dveře s tou retardovanou fotkou a nemohla uvěřit svým očím. Stál před ní nádherný a prostorný pokoj.

Pokoj měl čtvercový tvar a jeho rozměry byly přibližně 6x6x2,5 metru. Stěny byly obyčejně bílé, ale to Rachel nevadilo, právě naopak, líbilo se jít to. Naproti dveřím bylo velké okno, ukazujíc výhled na celý velký New York. Na levé straně od dveří byly ještě jedny dveře, jak Rachel odhadla, vedoucí pravděpodobně do koupelny, protože tady si to mohly dovolit. Na pravé straně v rohu sál od dveří stála postel z dubu , což hezky ladilo se světlými zdmi. Matrace, která na posteli pochopitelně nechyběla, na sobě měla bílé povlečení a světle modré povlečení s různými spirálami, které měli barvu trochu tmavší modře, což byly jedny z Racheliných oblíbených barev. Vedle postele stál malý noční stolek s lampičkou. Stolek byl, stejně jako postel, z dubového dřeva. Vedle dveří do koupelny stála velká světle šedá skříň na oblečení. Vedle ní bylo několik poliček na knížky a podobné věci. V levém zadním rohu stál ještě jeden velký stůl pro změnu z březového dřeva a u něj kancelářská židle v černé barvě, která tvořila hezký kontrast spolu s bílými zdmi. A to by bylo asi všechno, co se v ložnici nacházelo.

"Páni" vydechla Rachel, jakmile jí spatřila. Ačkoliv při vstupování moc velké očekávání neměla, tohle by předčilo i její předchozí očekávání, tedy ta, která měla ještě před tím, než ty dveře viděla.

Všechno bylo sladěné do jejích oblíbených barev, bylo tam všechno potřebné a navíc tam bylo i tak dost prostoru na všechno, co by Rachel chtěla dělat.

"Tak co, jak se ti tvůj nový pokoj líbí?" vyrušil jí z myšlenek hlas Wandy. Rachel sebou trhla , ale pak hned odpověděla: "Je to tu skvělé, kdo ho zařizoval?" Natasha se uchechtla a s úšklebkem jí odpověděla: "Představ si, že ti tvůj pokoj vybavil sám velký Stark. Prý se cítí provinile kvůli tomu stroji."

"Ale pojďme se už posunout dál. Jak sis mohla všimnout, nemáš tu jen jednu místnost, za těmi dveřmi je ještě koupelna, tak se běž podívat." popohnala jí Hope. Rachel neváhala, dveře otevřela a vstoupila do koupelny.

 Místnost byla pochopitelně o něco menší než ložnice, ale i tak prostorná. Stěna směrem od dveří pravá se blyštila bílými a tmavě modrými dlaždicemi, které vedle sebe byly vyskládány jako šachovnice. Ostatní stěny byly namalovány světle modrou barvou. Na levé stěně zářilo bílé umyvadlo. Ono skutečně zářilo, věřte mi. Očividně ho někdo vážně hodně dlouho leštil. Nad umyvadlem stálo velké zrcadlo, které ale nebylo obyčejné. po jeho okrajích se táhl čtverec z tenké čáry, ve které byly zasázená modrá, bílá a fialová světla, která mírně zářila. To ale nebylo všechno. V levém dolním rohu by jste si mohly malých digitálních hodinek, zapracovaných přímo od zrcadla. Naproti dveřím, tedy ne přímo, ale přibližně 1 metr od přesného naproti, stál záchod, který byl překvapivě úplně normální.  No a na pravé straně od dveří si trůnil sprchový kout s "rozmlženými" prosklenými vysunovacími stěnami, jaké každý sprchový kout musí mít. A abych nezapomněla, u umyvadla byla ještě jedna malá skříňka na kosmetiku a hygienu a vůbec všechny takové věci.

Když to Rachel celé prohlídla, šla holky obejmout. Ty jí objetí trochu překvapeně opětovaly. Pro Wandu to až tak překvapivé nebylo, přeci jen, už se s ní objímala, ale pro Hope to byl tak trochu šok. Rachel jí byla sympatická, ale tohle nečekala. A Natasha? Ta byla úplně vedle. Ta, ačkoliv jí nejdřív nevěřila, cítila, že se to za tu krátkou dobu, co tu ženu zná, změnilo a že v ní našla kamarádku. A pak holky ztratily rovnováhu a spadly na jednu velkou hromadu. A pak se všechny začaly smát. Bylo jasné, že ty čtyři si budou rozumět.

Ejáááá! Mám pocit, že se z toho retardovanýho citoslovce stává můj nový pozdrav. Ale to není to, o čem s vámi chci mluvit. Tématem dnešního dovětku bude délka téhle kapitoly. Protože tahle kapitola je zatím nejdelší z celé téhle knihy! Má totiž neuvěřitelných 1021 slov a to bez dovětku! Upřímně nechápu, jak jsem mohla napsat tolik o něčem tak nudném, jako je nový pokoj. No nic, to už bude pro dnešek všechno, doufám, že se vám dnešní kapitola líbila, uvidíme se zase pozítří a zatím ahoj!

Vaše Mia