You're not as bad as I thought

Severus, you can't walk?

Hned brzy ráno se probudila se špatnou náladou.
Podívala se na hodiny a zjistila, že je teprve pět hodin ráno.
Celou noc se neustále budila z nočních můr a pořádně se nebyla schopná prospat.
Kruci, už to skutečně potřebovala jako sůl.
Necítila se moc dobře, byla ještě více k snů, ale vůbec se jí to nedařilo.
Nakonec se rozhodla v půl šesté to vzdát a vstát. Nebyla z toho vůbec nadšená, spánek skutečně potřebovala.
Nevěděla co má dělat, proto se ploužila na snídani. Vždycky vstávala brzy, ale tohle bylo opravdu sakra brzo, zvlášť na sobotu.
Povzdechla si. Vešla do velké síně a pohledem projela všechny stoly.
Upřímně by se hodně divila, kdyby tu bylo víc lidí.
Nyní tu byla jen ona, dva chlapci z Havraspáru a platinově blonďatého Zmijozela.
Nenápadně se na něj usmála a kývla lehce hlavou. On ji smutný úsměv oplatil.
Posadila se ke svému stolu a po dlouhé době se v klidu snažila najíst.
Koutkem oka zahlédla, jak dva Havraspárští kluci již opustí velkou síň.
Znovu si smutně povzdechla.
Zabrousila pohledem ke Zmijozelům a ještě víc posmutněla, protože zjistila, že Draco zde není.
Vrátila se tedy ke své snídani.
Najednou neviděla nic jiného než tmu.
Na chvíli se jí zástavilo srdce, dokud neuslyšela ten známý hlas.

,,Kdo je to?"

,,Hmm, řekla bych, že jeden blonďatý, otravný zmijozelák"

Řekla se smíchem a chytla jeho ruce na svých očích.

,,No dovol? Otravný zmijozelák? Já? Já jsem tak milý, hodný a nádherný zmijozelský princ"

,,No dobře, nejsi tak hrozný, ale nepřeháněj to zase"

Znovu se zasmála a tentokrát on s ní.
Posunula jeho ruce ze svých očí a otočila se na to modrooké trdlo.

,,Ehm, můžu si přisednout? Je nudné sedět sám."

,,Ovšem že můžeš, co že jsi tu tak brzy?"

,, Nemohl jsem spát, však víš a navíc myslím, že máš ten stejný problém."

Ušklíbl se a natáhl se po vaflích.
Musela přiznat, že jí jeho přítomnost vůbec nevadila.
Ba naopak zjistila, že se s ním dobře povídá a že je i velmi chytrý a pozorný.
Nyní jsem zcela nechápala, jak se tolik let dokázal schovávat pod takovou přetvářkou..
Když dojedli, nabídl se že ji doprovodí a tak to i udělal.
Cestou se smáli jako dva kamarádi.
Jakmile však došli k nebelvírské věži, byl čas se rozloučit. V těchto ranních hodinách sice není pravděpodobné, že potkáte nějakého Nebelvíra či Zmijozela, ale jistota je jistota.
Přemýšlela, že by si ještě na chvíli šla lehnout, ale usoudila, že by nebyla schopná usnout.
Tak vyčerpaná nebyla ani ve zkouškovém období.
Povzdechla si a vzala si pergameny a rozhodla se jít do knihovny a vypracovat úkoly na příštích čtrnáct dní.
Pomalu se usadila ke svému oblíbenému stolu v knihovně, byla tu jediná a předpokládala, že to tak zůstane po celý den.
Přeci jen, kdo by dělal úkoly v sobotu a ještě k tomu takhle brzy ráno.
Nadechla se a zhluboka vydechla.
Dneska měla v plánu zajít za ředitelem Brumbálem a promluvit si s ním o situaci ve které se nyní nachází.
Došla si pro potřebné knihy a pustila se do práce.
Automaticky přepisovala slova z učebnic a už měla nejmíň polovinu hotovou.
Chtěla být sama a knihovna bylo to nejlepší místo, na které se mohla zašít.
Její myšlenky stejně jako skoro pořád poslední dobou utekly k černovlasému muži.
Proč o něm musí pořád přemýšlet?
Muž tak chladný a neprostupný, jeho hluboké obsidiánové oči.
Kousla se do rtu a prohrábla si své kudrnaté vlasy.
Je opravdu tak nelidský, jak se prezentuje? Nechtěla tomu věřit.
Podívala se na hodiny a mírně se zděsila.
Je půl jedné, rychle si sbalila své materiály a utíkala na oběd.
Sice neměla moc velký hlad, ale její přátelé by měli strach.
Sice byli zvyklí, že se na nějaký čas jen tak vytratí a znovu objeví, ale to neznamená, že by Ginny nezačala vyšilovat.
Šouravým krokem se vydala do velké místnosti a usadila se mezi své přátele.
Ginny jí hned co se posadila vyčinila, že nikomu nic neřekla.
Hermiona, ale polovinu jejich rozhovoru nevnímala.
Její zrak spočinul na osobě, která ji poslední dobou krade všechny její myšlenky.
Něco málo snědla, aby se ostatní nevyptávali. Vzala si všechny své věci a vrátila se do knihovny.
Jakmile všechno dodělala, odnesla materiály do svého pokoje.
Nohy jí nesly za ředitelem Bradavického hradu. Nutně s ním musela mluvit i když vlastně nevěděla o čem.
Lehce zaklepala na dveře, které se vzápětí otevřeli.
Starší muž hladil rudé zvíře.

,,Pane řediteli, omlouvám se, že vás obtěžuji, takhle brzy ráno, ale potřebuji s vámi mluvit."

,,Nic se neděje slečno Grangerová, mám takové tušení, že za mnou jdete kvůli jistým událostem, které se odehráli v blízké době."

,,Pane řediteli, já... Já už nic nechápu."

,, Některé věci se prostě dějí, musíte být trpělivá, se Severusem to není vždy jednoduché, ale to už víte."

,,Chová se jako stroj, je to příšerný člověk.. nechci, aby Draco skončil jako on, to nemůžu dovolit."

,,Tyto závěry bych neuspěchával, Severus, je velice komplikovaná osobnost, ale věřte, že to není, tak špatný člověk, jak si myslíte. Dejte tomu čas. "

,,Umm.. když si to myslíte pane řediteli. "

,,Možná byste se na to měla trošku vyspat slečno Grangerová, o všem se lépe přemýšlí s čistou hlavou."

,,Děkuji pane řediteli, nashledanou"

Brumbál pouze kývl hlavou a díval se na mizící dívku.
Hermiona došla do pokoje a svalila se na postel.
Cítila se mizerně, asi jako skoro pořád v poslední době. Nic kloudného jí ředitel Brumbál neřekl. Vlastně byla na stejném místě jako předtím.
Možná má ředitel pravdu, měla by se trochu prospat, poslední dobou tomu moc nedala a začínalo to na ní být znát.
Podívala se na budík vedle sebe a zjistila, že je teprve něco málo po půl sedmé.
Zhluboka se nadechla a vydechla.
Zavřela oči a snažila se propadnout tomu sladkému spánku.
Jakoby se propadala do temnoty, jíž se nechala dobrovolně obklopit.

Severus:

Promnul si kořen nosu a snažil se myslet racionálně, v poslední době se mu to však moc nedařilo.
Schůze s pánem zla byli čím dál častější a on byl čím dál více nedočkavý a více agresivní než obvykle.
Během posledních schůzek se stal Severus jeho oblíbenou obětí na vybití vzteku.
Někteří magoři by to dost možná brali jako poctu.
On ne, bylo to holé utrpení, jinak se to nazvat nedalo, jak by taky někdo pojmenoval své mučení? Slast? Hloupost.
Bylo teprve ráno a had na jeho levé ruce se kroutil a způsoboval mu další bolest.
Frustrace narůstala každým dnem.
Byl více paranoidní.
Nalil si sklenici ohnivé whisky, ano takhle brzy ráno, nesuďte mě. 
Zamyslel se , kdy byl naposled naprosto střízlivý.
To už bude minimálně týden.
Pil i před výukou, kvůli ní. Bylo pro něj složité ji vidět.
Tolik jí byla podobná.
Další lok, ale nyní rovnou z láhve. Usoudil, že nalévat si alkohol do sklenice je zbytečné zdržování se.
Zatím se zvládal chovat "střízlivě", ale bál se, že to s tím začíná přehánět.
Čert to vem.
Pálení levé ruky stále sílilo a informovalo  ho o dnešní schůzce.
Kopl do sebe celou láhev na jeden zátah.
Chvíli seděl v křesle a pozoroval vyhaslý krb.
Konečně ucítil účinky whisky.
Pokusil se vstát, ale jeho nohy mu to jaksi nedovolily a on si kecl hezky zpátky na křeslo.

,,Ale notak Severusi, ty už neumíš ani hodit?"

Severus vytřeštil oči, tep se mu zrychlil na maximum.
Měl pocit, že mu srdce vyletí z hrudi.
To není možné.
Právě před sebou viděl zrzku, kterou nadevše miloval.

Mám pro vás překvapení.