You're not as bad as I thought

I don't wanna be who I am

Severus:

S velkými obtížemi sledoval, jak mladá dívka odchází, ale podle něj to tak bylo lepší.
Momentálně se cítil, jako kdyby uvnitř něj byly dvě osoby.
Jedna, ta která furt dokola opakovala, že takhle to prostě je správně a ta druhá, která se za ní chtěla okamžitě rozeběhnout a nedopustit, to že jej opustí další žena.
Přistoupil ke svému krbu, ze své krbové římsy vzal láhev se svým oblíbeným alkoholem.
Do sklenice si nalil zlatavou tekutinu a rychle jí do sebe kopl a znovu si nalil.
Byl na sebe naštvaný, za ta slova co použil, ale jinak to nešlo.
Sklenici vystřídala flaška a on ji do sebe bez rozmyslu lil.
Sám pořádně ani nechápal co se tu během těch pár hodin vlastně stalo, živit ho prostě chtěl znovu přesvědčit o tom jak rychle se dá všechno vlastně posrat.
Ohnivá whisky mu už pomalu lezla do hlavy a cítil na sobě mírnou opilost.
To mu dnes ale nestačilo, pokračoval dokud láhev nebyla prázdná.
Je to studentka, ke všemu Nebelvírka a aby toho nebylo málo, je to mudlovská šmejdka.
Stejně jako ona.
Merline, je ji tak příšerně podobná.
Zavřel oči a vybavil si ten nádherný pocit, když se dotkl jejich rtů.
Ty měkké a sladké polštářky, její nádherné hnědé oči, překrásné tělo a ještě hezčí duše.
Ne nemohl by si odpustit kdyby někoho tak dokonalého zprznil.
Nechal se uchvátit okamžikem a to už se nesmí stát.
Posadil se do svého křesla a upřel svůj pohled do plamenů v krbu.
Jeho myšlenky však stále utíkali ke statečné nebelvírce.

Draco:

Znovu a znovu si dokola přehrával scénu, které byl před chvílí svědkem.
Zuřila, bylo to na ní vidět a on ji se zájmem sledoval.
Popravdě doufal, že mu alespoň vrazí nebo udělá pořádnou scénu.
Co si budeme, sám měl tu čest se seznámit s její pěsti.
Nebude lhát, bolelo to jako svině.
Nyní ho však bolelo vidět ji v takové situaci.
Ovšem, je hrozně hloupé se tak cítit, když ji do nedávna ponižoval a nenáviděl.
Nyní to však vypadalo, že je to jediné světlo v jeho životě.
Stále nedokázal pochopit, jak dokázala natáhnout záchranou ruku někomu, kdo ji léta tak trápil.
Nyní se kvůli tomu cítil špatně.
Zatřásl hlavou, aby se zbavil otravných myšlenek a všiml si, že Mia nasupeně odchází z místnosti.
Chtěl se okamžitě zvednout a jít jí pomoc, ale nemohl, bylo by to nápadný a navíc věděl, kam míří.
K Severusovi.
Rozhodl se tedy, že na ní počká před jeho kabinetem večer.
Chodby se začaly vyprazdňovat.
Trpělivě čekal, ale nikdo nevycházel.
Že by tam dnes nešla?
Hloupost, vždy chodí.
Počkal tedy ještě chvíli a pak se vydal na klasickou obchůzku hradu, aby někdo nemohl říct, že neplní své povinnosti. Procházel celý hrad už tak po druhé, popravdě neměl moc ponětí kde všude vlastně byl.
Po cestě však nikoho nepotkal, měl jít do své komnaty spát, ale nemohl - neusnul by.
Vymyslel tedy, že se půjde podívat na svou oblíbenou astronomickou věž, kde se nechá unášet svými myšlenkami jako už tolikrát.
Loudavým krokem se vydal na vrchol, byl tak v půli schodiště když zaslechl křik. Byl si téměř jistý komu patří.
Adrenalin se mu rozlil po celém těle a on se rozběhl nahoru.
Bral schody pomalu po třech, aby se k ní dostal co nejdříve.
V okamžiku se ocitl skoro u ní, překonal ten kousek, který zbýval a téměř půl metru k ní sjel po svých kolenech.
Její oči byli rudé a nateklé, lehce s ní zatřásl, aby zjistil, zda-li ho dívka vůbec slyší.

,,Hermiono?! Hermiono do háje probuď se!"

Zamrkání a mírné zamračení ho přesvědčili o tom, že dívka nejspíš omdlela.

,,Co tady dělám?"

Řekla zmateně brunetka

,,To bych taky rád věděl, vezmu tě za Severusem prohlídne tě."

,, Ne!"

Vykřikla panicky dívka před ním.

,,Jen mě prosím drž."

Její pohled jí naznačil, že se nemá na nic dalšího ptát, nemohl jí podrazit a nesplnit její prosbu.
Na druhou stranu o ní měl neskutečný strach, který ještě nikdy dřív nepoznal.
Tohle je ten strach o někoho, na kom vám záleží?
Příšerný pocit.
Znovu si ji celou prohlédl.
Poté vyslechl její přání a nadzvedl jí do své náruče a pevně obejmul.
Nechtěl přerušit ticho, jenž mezi nimi nyní bylo a rozhodl se proto vyčkat, až jej přetrhne ona.
Začal ji hladit po vlasech a snažil se ji uklidnit.
Popravdě, absolutně neměl tušení jak se to vlastně dělá, protože to nikdy předtím nedělal ani nezažil.
Um, možná, možná že jednou, když byl ještě malý a upadl? Měl odřené koleno a ruce.
Ano, určitě. Učil se létat na koštěti.
Matka k němu přiběhla a začala jej utěšovat a hladit po blonďatých vláscích.
Otec ji tenkrát neskutečně vynadal.
Jistě byl to její chlapeček a udělala by pro něj cokoliv, ale zároveň to byl přeci tvrdý Malfoy a nebylo přípustné, aby spadl z koštěte, brečel a už vůbec ne matčino uklidňování.
Otec jej tenkrát přetáhl holí, aby si to pamatoval. Říkal tomu životní lekce.
Vrátil se zpět do přítomnosti a přitiskl si křehkou dívku blíž k sobě.
Ta pomalu zvedla hlavu a položila záludnou otázku.

,,Kolik je hodin?"

,,Nemám tušení. "

Na to vytáhl své kapesní hodinky, které mu darovala matka k jeho narozeninám.
Ovšem, skvělý dárek pro mladého muže.

,, tři hodiny ráno."

,,Měli bychom jít, nebo ráno nevstaneme."

,,Nechceš mi říct co se stalo..?"

Zeptal se co nejpatrněji to šlo.

,,Nechci o tom mluvit"

Sklopila provinila hlavu k zemi.
On ji z obličeje odhrnul pramen vlasů.

,,To nevadí, řekneš mi to až budeš chtít nebo si to prostě necháš pro sebe"

Sám nechápal, kde se v něm ta milost a starostlivost vůbec bere.
Opatrně jí pomohl postavit se na nohy.

,,Zvládneš to?"

,,Nejsem malá holka."

Řekla paličatě, ale bylo vidět, že je vyčerpaná.
Bez otázky jí tedy alespoň chytil okolo pasu, aby někde neupadla.
Šli pomalu k Nebelvírské věži, nechtěl jí vůbec pouštět.
Bohužel jiná možnost tu nebyla.

,,Dobrou noc Mio"

,,Dobrou Draco"

Díval se jak mizí za obrazem.
Chvíli tam ještě stál a sledoval místo, kde Hermiona zmizela a nakonec se rozešel Ke své koleji.

Hermiona:

Doploužila se do pokojů, prošla rychle do koupelny, kde se zamkla a použila kouzlo. Nechtěla aby někdo zaslechl její pláč.
Ponořila se do vany.
Chvíli měla chuť pod vodou zůstat a už se nikdy nevynořit.
Nakonec se přeci jen protrhla vodní hladinu a nadechla se.
Po tváři jí stále stékaly slzy, které však v množství vody vypadaly tak nicotně.
Ještě hodnou chvíli seděla v ledové vodě dokud nesebrala zbytek svých sil a nedoťapkala do své postele.
Doslova do ní spadla a zabořila svou hlavu do polštáře.
Vzlyky opět opouštěly její ústa.
Já už nechci být taková, nechci si nechat šlapat po hlavě.
Už nikoho nenechá, aby ji ublížil.