My dva

1.

[Joji - Slow dancing in the dark]

Honzův den byl naprosto nudný. Naprosto nudná obyčejná středa a on se jako každou středu nemohl dočkat, až konečně vypadne z kanceláře a pojede domů, kde na něj bude čekat manželka a dcera. Jak by mohl někdo odolat tak lákavé nabídce? Se vzpomínkou na ně se usmál, vzal do ruky kelímek s kávou a zavřel za sebou dveře od kanceláře. Jediné v co doufal, bylo, že dnešní jednání skončí brzy a on bude moct konečně domů.

Jak se ukázalo, finanční poradce měl jiné plány a Honza se z prosklené zasedací místnosti nedostal až do pozdních večerních hodin.

Unaveně si prohrábl tmavé vlasy a zmáčkl tlačítko na přivolání výtahu. Proč muselo dneska všechno trvat tak dlouho? Sváděl to na svoji únavu. Když byl unavený, byl vždycky nevrlý a jediné, co mu mohlo zvednout náladu, byla Ema. Jen Ema a nikdo jiný. Dveře se s cinknutím otevřely a jeho pozdravil vlastní odraz v zrcadle nalepeném na zadní stěně. Zarudlé oči vůbec nevypadaly dobře, to musel přiznat. Těšil se, že si užije nějaký čas s Lily doma, než mu zase odjede na nějakou pracovní cestu. Rád byl s Emou sám, ale byl daleko radši, když spolu mohli být všichni tři a těšil se, až Lily půjde pracovat na pobočku v Praze, jak mu slíbila, když se stěhovali z Londýna. Bydleli tam spolu jen krátce, celý jejich vztah ještě daleko před sebou, ale stejně už prostě věděli, že skončí spolu. Lily se nastěhovala k němu do bytu v Praze už po třech měsících, co se znali a už za půl roku byli zasnoubení. Všichni jim říkali, že je to moc brzo, že jim po chvíli začne vadit jazyková bariéra, že se něco stane, ale už spolu byli šest let a pořád nic. Ne, že by tím chtěl Honza něco přivolat. Líbilo se mu, jak všichni pochopili, že to s Lily opravdu myslí vážně, až když jim ukázali fotky z ultrazvuku, kde se na ně smála Ema.

Dveře od výtahu se s dalším cinknutím otevřely a Honzy vyšel do prostoru garáží. Nasedl do auta a zamířil domů. Už bylo na čase.

Ta cesta rozhodně netrvala tak dlouho, jak se Honzovi zdálo. Když zastavil na příjezdové cestě, řekl by, že na silnici strávil klidně i hodinu, a přitom to bylo nanejvýš dvacet minut.

Dveře se za Honzou hlasitě zabouchly a domem rezonovalo nevšední ticho. Špičkami prstů klepl do vypínače a chodbu zalilo teplé světlo.
„Ahoj, už jsem doma!" zavolal, ale odpovědí mu bylo jen prázdné ticho.
„Emi? Lily?" Vyzul si boty a zamířil do kuchyně, kde většinou na barové židličce sedávala Lily a četla si. Jen co rozsvítil, pohled mu padl na neonově oranžový papírek přilípnutý ke kuchyňské lince.

Hi love,
I'm sorry I didn't even wait for you to come home but John called. He already bought the plane ticket to London and I had to leave immediately. I didn't call coz even though I know you would want me to your meeting was way too important. I'll call as soon as we touch the ground! Don't worry about Emma she's sleeping at Lenka Smela's today. Just don't forget to pick her up tomorrow at five after pottery. I left in rush so I didn't leave any food for you, but you can always just order something. (No junk food though!)
See you soon! :)
Lots of love, Lily

Honza si vytáhl mobil z kapsy a zapnul si zvonění na maximum. Položil ho na linku vedle papírku a sám si sedl na Lilynu židli.

S mírným trhnutím se probudil a zvedl hlavu z barové desky. Ihned se natáhl pro telefon, na kterém nebyl ani jeden zmeškaný hovor. Honza si povzdychl a začal si rozepínat košili. I když chtěl počkat, dokud mu Lily nezavolá, nezvládl udržet oči otevřené. Zalezl si do postele a zavřel oči.

04:21
Ač byl Honza až příliš unavený, prostě nedokázal usnout. Už dlouho nebyl doma úplně sám a ten pocit se mu nelíbil. Vlastně se v tu chvíli vůbec necítil jako doma. Doma bylo tam, kde byla Ema. pomyslel si zahořkle a rukou přejel po volné polovině manželské postele. Vlastně by měl říct, že doma bylo tam, kde byla Ema a Lily. Jo, to by určitě měl říct. Promnul si obličej. Věděl, že od Lily nemůže očekávat hovor v tuhle hodinu. I kdyby už byla v Anglii, určitě by ho nechtěla budit. Přesto ze sebe nemohl setřást ten nepříjemný pocit. Kdyby to letadlo mělo zpoždění, tak by mu přece zavolala večer, že je ještě v Praze, nebo by mu aspoň napsala SMSku.

Zvedl se z postele a vrátil se do kuchyně. Dnešní noc prostě nebyla pro spánek. Pomyslel si, když si horkou vodou zalil kávu v Lilyně oblíbeném hrnečku. Zapnul si televizi a ovládání odložil na konferenční stolek. Mobil křečovitě svíral v druhé ruce.

____

Ve čtvrtek Honza zaspal. Zavřel oči až nad ránem a ani když mu mobil zvonil v ruce, nevzbudil se. Budík po chvíli zvonit přestal a Honza se vzbudil až v půl desáté. Celý den to pak šlo od desíti k pěti. Mobil celou dobu nepustil z ruky, a ač si to neuvědomoval, byl pořád nervóznější a nervóznější. Marek, jeho kolega a dlouholetý kamarád, ho musel omluvit ze zasedání se šéfem marketingu, protože Honza se nebyl schopný soustředit.

Telefon mu začal vyzvánět někdy v polovině obědové pauzy a Honzovi ještě chvíli trvalo, než si uvědomil, co se děje.
„Ano?"
„Is this mister Toman?" Neznámý muž s britským přízvukem. Honza téměř zapomněl dýchat.
„Yes, that's me."
„My name is Thomas Johnoson and I'm the detective that was signed up for the investigation of the plane cash that happened yesterday late at night." odmlka. Honaz slyšel jen mužovo dýchání, které se míchalo s tím jeho. "I'm sincerely sorry to tell you your wife Lilyan-" Honza už neslyšel. Zatmělo se mu před očima, když si uvědomil, co to znamená. Mobil mu poprvé po tolika hodinách vyklouzl z ruky. Marek ho sledoval s vytřeštěnýma očima. Honza slyšel vzdálené hlasy a viděl, jak se k němu Marek natáhl a stihl ho zachytit dřív, než se skácel na zem.

____

„Pane Toman." Honza ucítil na pravé tváři jemné štípnutí. „No tak, pane Toman, podívejte se na mě." A znovu, tentokrát na levé. Otevřel oči a ihned začal zběsile mrkat. Světlo bylo až moc ostré. Cítil, jak ho dvoje ruce zvedají do sedu a znovu, tentokrát pomalu a opatrně, otevřel oči.
„Co se stalo?" dostal ze sebe přes nepříjemně vyschlé hrdlo. Naproti němu seděl ve dřepu muž v oranžové bundě se znakem nemocnice Motol. Kolem stáli lidé. Pohledem přejel z jedné tváře na druhou. Vzpomínky na telefonát mu bodavě projely myslí. V očích se mu zaleskly slzy. Pohledem vyhledal jen jednu tvář a doufal, že jeho široký úsměv mu to vyvrátí, ale-
„Je mi to líto." Marek natáhne ruku, ve které drží Honzův telefon a ten ho bez váhání přijme. Lily mu přece zavolá, jakmile dosedne. Snažil se přesvědčit sám sebe. Letadlo mělo určitě jen zpoždění.

Je mi to líto.

Ta slova mu rezonovala v hlavě, která jakoby se měla každým okamžikem rozletět na milion kousků. Přesto se nejel do nemocnice, když mu to doktor nabídl. Nechtěl tam. Co by tam dělal? Raději nasedl s Markem do auta a nechal se odvézt domů. Domů.

„Zvládneš to tady?" Honza přikývl a vystoupil z auta. Celou cestu nevydal ani hlásku. Slyšel, jak Marek odpustil příjezdovou cestu, když zastrčil klíč do zámku. 

Zaklapnutí vchodových dveří se zlověstně rozlehlo celým domem. To nepříjemné ticho Honzovi tepalo v uších. Několik minut jen stál v chodbě a nechtěl se hnout, jakoby se čas mohl zastavit nebo snad běžet zpátky. Vypustil všechen vzduch z plic a jako vždy zamířil do kuchyně.

Její židle byla prázdná.