My dva

8.

[Ruel - Painkiller]

„Emi, obleč se, za chvilku je tady Lukáš!" Od pohřbu neuběhl ani týden, ale všechno se pomalu ale jistě začalo vracet do vyjetých kolejí. Honzova mysl se ustálila na pocitu, že Lily je jen na delší pracovní cestě a že to s Emou zvládne jako už tolikrát před tím. Jen jedna věc byla tentokrát jinak. Kdykoliv se na svojí dcerku podíval, projel jím osten viny. On se zavřel na většinu dne v práci, kde mu Lily myšlenky jednoduše okupovat nemohla, ale co Ema? Uzavřeli proto s Lukášem dohodu. Přestože Lukáš zprvu odporoval, říkal, že to dělá rád a nic za to nechce, Honza mu platil za čas, který s Emou trávil. Odpoledne ji vyzvedl ze školky a buď spolu šli na hřiště, nebo doma hráli hry. Večer, když Ema šla spát, Lukáš se častokrát ještě zdržel a povídali si s Honzou až dlouho do noci. Konečně dopili otevřenou flašku vína, která stála na polici od Lilyna odjezdu.

Honzova mysl naprosto zazdila jakékoliv myšlenky na to, že by snad Jenna mohla mít pravdu. Honza prostě a jednoduše svoje pocity zavřel hluboko uvnitř sebe, ale věděl, že když spolu s Emou a Lukášem hrají Člověče, nezob se! je nejšťastnější. Daleko šťastnější než byl za posledních pár let a i když si to prakticky nemyslel, nechtěl si to přiznat, dělalo mu to vrásky.

Pozdě v noci, když už byl tak unavený, že neovládal tok svých myšlenek, vracel se k minutám stráveným s Lukášem. Přehrával si v hlavě jejich společné okamžiky a s pocitem naprosté provinilosti usnul.

____

„Honzo!" Honza vzhlédl od papírů, které držel v rukou a podíval se ke dveřím, kde stál Marek. „Jak to, že mi nikdo neřekl, že už jsi v práci?"
„Dělám normálně už od pondělí." odpověděl Honza a věnoval svému kamarádovi malý úsměv.
„A to tě ani nenapadlo jít na oběd se starým kamarádem jako za starých časů?" Marek se zatvářil dotčeně, ale prozradily ho jiskřící oči. Byl rád, že je jeho kamarád v pořádku a netrápí se kvůli Lily. Marek se s ní stejně bavil jen kvůli Honzovi a nikdy mu nepřišli jako ten pravý pár, ale když se narodila Ema, všechny svoje pochyby zahodil stranou. Museli se milovat, když zplodili něco tak krásného a čistého.
„Promiň, bylo toho nějak moc. Vlastně jsem ani jednou na obědě nebyl." odpověděl Honza a úsměv mu malinko opadl, když si vzpomněl, co se stalo naposledy, když byl v kantýně. Marek si toho všiml a jeho vzpomínky následovaly ty Honzovy.
„Tak co kdybychom si dneska skočili na oběd někam jinam? Skoro za rohem je restaurace, kam beru zákazníky na jednání."
„Budu rád." Honza vděčně odhodil na stůl papíry, nad kterými se mračil většinu dopoledne a následoval Marka ven ze své kanceláře.

„Jak se má Ema?"
„Ale řekl bych, že dobře. Našel jsem jí někoho na hlídaní, takže je vždycky ve školce jen do oběda a pak si ji Lukáš vyzvedne."
„Tak to je ráda, co? Vím, že školku nikdy moc nemusela." Honza přikývl a otevřel dveře od restaurace.
„No jo, daleko radši se mnou šla na hřiště nebo byla ráda, když jsme hráli hry, ale já jsem musel často zůstat dlouho v práci a víš, jak to bylo s Lily. Sice pracovala z domova, když nebyla v Londýně, ale vždycky říkala, že na práci potřebuje klid." Číšník je zavedl ke stolu a před každého z nich položil obědové menu.
„Je to tady hezký, nemůžu uvěřit, že jsem tady nikdy nebyl." poznamenal Honza a rozhlédl se kolem. Jeho pohled upoutaly blonďaté vlasy, které akorát zmizely za dveřmi dámských záchodů.
„No jo, ukázal mi to tady Jenda z marketingu. Je to dobrá restaurace, když potřebuješ někam vzít lidi z jednání. Často sem beru ty Francouze, vždycky maj ty nosy tak nesnesitelně nahoru, že se jejich Francii nic nevyrovná, ale tady vaří tak dobře, že nemají co namítat." Zasmál se Marek a Honza se také usmál. Pohledem se ale každou chvilku vracel k záchodům, jestli odsud nevyjde někdo, koho zná. Ty vlasy mu byly tak povědomé, ale nemohl si k nim přiřadit žádnou tvář.

O chvíli později se tmavé dveře znovu otevřely a k Honzovu údivu tu ženu opravdu znal. Měla na sobě drahý kostýmek a boty na vysokém podpatku, jako když se potkali poprvé. Lucka si ho všimla hned vzápětí a ruka jí vystřelila k ramenu, aby mu zamávala. Honza její zamávání s úsměvem opětoval. Marek se zmateně otočil a hned si všiml, na koho Honza kouká. Lucka se vydala k jejich stolu.
„Ahoj Honzo!"
„Ahoj, tohle je Marek. Marku, tohle je Lucka." Honza sledoval, jak si podali ruce a jak se Marek vesele usmál. Lucka byla přesně jeho typ.
„Těší mě." Lucka se taky usmála a nenápadně na něj mrkla.
„Mě taky." Otočila se na Honzu. „Jak se máš, co Ema?"
„Ale jo, zvládáme to. Lukáš nám oběma dost pomáhá." Lucka se zasmála a přikývla.
„No jo, Lukáš je zlatíčko. Říkal, jak ho to baví. Ema je prý strašně hodná, ale prý ho stejně nejvíc baví to večerní povídaní." Významně se na Honzu podívala a ten cítil, jak mu zrůžověly tváře. Že by si to Lukáš užíval stejně jako on? „No každopádně já už budu muset běžet, u stolu na mě čeká šéfová, ale určitě se někdy ozvi a můžeme se sejít na pokec. Všichni." dodala a podívala se i na Marka.
„Honza se určitě ozve." odpověděl a opětoval Lucce úsměv.
„Jak to, že ses mi nikdy nezmínil, že se znáš s takovouhle kočkou?" zeptal se Marek, jen co byla Lucka z doslechu. Honza se zasmál a zakroutil hlavou. „Jak se vlastně znáte? A jak to, že taky zná Lukáše?" Marek ho zasypával otázkami.
„Seznámili jsme se večer před pohřbem a je to Lukášova sestra."
„Takže vy už se navzájem s Lukášem představujete svým rodinám, jo?" Marek párkrát pohodil obočím a rozesmál se. Honza se taky usmál, ale nedokázal potlačit ten osten viny, který ho bodl do srdce.
„Co kdybychom už dneska nešli do práce?" Honza se na Marka překvapeně podíval, ale ten jen nevinně pokrčil rameny. „Práce počká a ředitel je stejně tenhle týden na dovče." Bylo to jako za starých časů. Honza si vzpomněl, kolikrát spolu zazdili nějakou přednášku na vysoké a znovu se podivil, jak se jim vůbec podařilo dostudovat.

____

„Zdravíčko, už jsem doma!" zavolal Honza z předsíně a zavřel za sebou dveře. Odpovědí mu bylo jen ticho. Po zádech mu přeběhl mráz, když si vzpomněl, co se stalo minule, když byl doma sám, ale tentokrát něco bylo jinak. Vedle botníku totiž ležely Lukášovy boty a na věšáku byly vedle sebe bundy Lukáše i Emy.
„Haló? Je někdo doma?" zavolal Honza a čekal, že uslyší zase jen ticho, ale překvapivě mu k uším dolehl Lukášův jemný smích a Emino hlasité ‚Pšš! Takhle nás najde!' Honza se potichu zasmál a vydal se k nim nahoru. Z ložnice se ozýval jejich tlumený smích, který se oba snažili zastavit, ale z podpostele stejně koukala část Eminy sukýnky a Lukášovy chodidla. Honza se rozesmál a klekl si před postel.
„A mám vás!" zavolal a Ema vylezla ven.
„Jak jsi nás našel?"
„Tak ty ses mi jako chtěla schovat, jo?" Ema se zasmála, když se k ní Honza vrhl a začal ji šimrat.
„Ale tati - hahaha – to jsem já – hahahaha – nebyla – hahaha – to byl Lukáš!" dostala ze sebe přes vlny smíchu a Honza ji přestal lechtat.
„Takže to byl Lukášův nápad, jo?" Ema se smíchem přikývla. „No dobře." Honza se s ďábelským úsměvem otočil na Lukáše, který je zatím sledoval z postele.
„Do útoku!" zvolala Ema a vrhla se na překvapeného Lukáše. Honza ji ihned následoval a za chvíli už z nich nezůstalo nic jiného, než nepřehledná změť končetin.