My dva

3.

[Jack Vallier - Copenhagen]

Honza se převalil ve studené posteli a peřina mu sjela ze zad na zem. Tu zima, kterou cítil, ale nezpůsobil studený vzduch, který se mu zakousl do odhalené kůže. Srdce se mu bolestivě sevřelo, když se podíval na druhý polštář, který byl stále pečlivě ustlaný. Převalil se zpátky na záda, ale oči už znovu nezavřel. Vydržel takhle bez hnutí ležet dost dlouho na to, aby stihlo vyjít slunce a jemu začal zvonit budík. Chvíli mu trvalo, než si to uvědomil a pomalu natáhl ruku po mobilu, aby ho mohl vypnout. 

Celý večer byl úplně mimo, jen Emě ohřál večeři a pak ji dokonce bez vykoupání poslal spát. Ema ho bez protestů poslechla, jako vždycky, bylo to zlatíčko. Nenáviděl se za to, co jí musel říct. Nenáviděl se za to, že jí bude muset sám vlastníma rukama propíchnout tu šťastnou bublinu dětství. Promnul si oči a rychle si vyměnil pyžamo za normální oblečení. Když za sebou zavřel dveře do ložnice, chodbu naplnila tma. Honza se ještě na chvíli zastavil přede dveřmi do dětského pokoje, ale věděl, že to nemůže oddalovat navždy. Otevřel je a vešel dovnitř.

Ema v pěsti svírala malou plyšovou opičku, kterou si zamilovala ihned, co jí uviděla, když byli v zoo ve Dvoře Králové a trvala na tom, že ji za každou cenu musí mít. Nikdy jindy nic nechtěla tak moc, že by se kvůli tomu rozbrečela a pro Honzu to byla jasná volba. Vzpomněl si, jak ji Lily nechtěla koupit, protože neměla tak huňatou srst, jako jiní plyšáci, ale Ema nedala jinak. Od té doby ji s sebou měla všude.

____

„Pan Toman?" Honza zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s mužem ve tmavém obleku. Mohlo mu být tak kolem třiceti a v levé ruce držel pouzdro na laptop. Honza přikývl a postavil se, aby mohl přijmout nabízenou ruku.

Kavárna, ve které se sešli, byla příjemná prostorná místnost s béžovými stěnami. Lehce ji vyplňoval hovor linoucí se od ostatních stolků. Johannes Smith komunikoval s britskou policií ohledně Honzova případu. Andersonovi navrhli, že by Lily měla odpočívat tam, kde se rozhodla žít, a Honza bez váhání souhlasil. Problém byl s převozem těla.
„Jak se cítíte?" Johannesův hlas Honzu vytrhl ze zamyšlení.
„Budu v pořádku." přikývl Honza a prsty objal hrnek.
„Tím jsem si jistý." Johannes se smutně usmál a podíval se na Honzu zpoza svých brýlí. „Nepotykáme si?"

Honza si byl jistý, že kdyby Johannese potkal za jiných okolností, stali by se z nich dobří přátelé. Johannes byl jeden z těch lidí, se kterými si prostě snadno padnete do noty. Po chvíli v jeho společnosti se Honza i malinko uvolnil. Snad měl na tváři slabý úsměv, když se loučili.

Emu ráno nevzbudil. Nemohl. Nemohl ji vyrušit z tak mírumilovného spánku. Nemohl jí říct větu, která jí zničí život. Nemohl.

Zavolal své mamce a ta ihned souhlasila, že Emu pohlídá. Honza věděl, že se tomu nemůže vyhýbat navždy. Že se Emě nezmůže vyhýbat navždy a rozhodně jí nechtěl ublížit ještě víc tím, že ji od sebe bude odstrkovat. Ale copak jí to mohl jen tak říct? Jak by mohl ze své pusy vypustit něco, co Emě rozdrtí bláhový sen dětství? Nedokázal si představit, že by způsobil, aby se jí svět rozpadl jako domeček z karet. Honzova mamka, Jana, mu nenápadně dala najevo, že by to Emě mohla říct, ale tak to Honza nechtěl. Copak by se pak ještě někdy mohl podívat sám sobě do očí? Copak by se pak někdy mohl podívat do očí Emě?

Auto zastavilo na příjezdové cestě a Honza vypnul motor. Jediné světlo poskytovalo zapadající slunce. Honza se podíval na dům, ve kterém se odehrálo tolik šťastných chvil. Svítilo se jen v obýváku. Zavřel oči.

Nebyl si jistý, jak dlouho tam seděl. Promnul si obličej a konečně vystoupil. Vchodové dveře byli otevřené a na prahu stála Jana. Světlo z obýváku jí kolem hlavy dělalo svatozář. Pro Honzu byla anděl. Vždycky mu pomáhala, vždycky tu pro něj byla. Nedokázal si představit, že by musel vyrůstat bez ní a když si uvědomil, že Ema-
„Nějak se ti to protáhlo." podotkla Jana, jen co Honza přišel blíž.
„Zdržel jsem se." odpověděl prostě a Jana si hlasitě povzdechla.
„Nemůžeš to odkládat do nekonečna, Honzo-"
„Já vím, mami."
„Kdybys chtěl, tak jí to můžu-"
„Já vím, mami!" Honza mírně zvedl hlas. Jana mu položila ruku na rameno a slabě ji stiskla.
„Ema čeká v obýváku." řekla potichu a odešla do kuchyně. Honza zoufale zatnul pěsti. Nehty zabořil do dlaní. Bolelo to.

„Tati!" zavýskla vesele Ema, jen co si všimla, že stojí ve dveřích a pozoruje ji. Na pohádku běžící v televizi ihned zapomněla.
„Ahoj, sluníčko." Honza si sedl na gauč a Emu si posadil na koleno. Televizní obrazovka zčernala a on odložil ovládání na pohovku vedle sebe. Podíval se na svou dceru. Byla krásná. Měla Liliny vlasy, které jí Jana sčesala do dvou culíčků. Jemně jí špičkami prstů pohladil po tváři a těžce se nadechl. Po tváři se mu spustila první slza.