My dva

13.

„Dneska ráno zase volal Lukáš." Janin hlas rozsekl opar líného rána. Honza seděl na židli u jídelního stolu, který propaloval pohledem. „Říkal, že vzal Emu do školky a klidně ji i vyzvedne, pokud budeš chtít. Klíče od domu má sice u sebe, ale může ti je hodit do schránky, pokud už se s ním nebudeš chtít vidět." Ani tentokrát nedostala Jana od Honzy žádnou odpověď. Rudolf se zavrtěl na židli a střelil po svém synovi vážným pohledem.
„Honzo, tohle od tebe není fér. Možná by nebylo na škodu, kdybys-"
„Kolik je hodin?" Rudolf se překvapeně zarazil. Tohle byla první slova, která Honza vypustil ven za celou dobu, co byl u nich.
„Půl osmé." odpověděla opatrně Jana.
„Musím do práce." Honza odstrčil židli s hlasitým skřípěním.
„Počkej, Honzo, Marek by tě přece mohl v práci omluvit-"
„Díky za všechno, hodně to pro mě znamená. A omlouvám se." Honza slova svých rodičů vůbec nebral na vědomí. Zabouchl za sebou dveře a vydal se nejkratší cestou k metru.

Cítil, jako kdyby mu měla hlava každou chvíli prasknout, ale přesto všechno vnímal zpovzdálí. Jeho mysl někdo celou přetřel bílou barvou a on vůbec nevěděl, která bije. Honza se najednou zastavil. Takhle přece nemohl fungovat. V jeho mysli byla zřetelná jenom jedna jediná myšlenka. Začal si šacovat kapsy, ale najednou si uvědomil, že si mobil zapomněl doma. Ne u rodičů, ale úplně doma. Opřel se o plot, u kterého zastavil, a zhluboka dýchal. V tomhle stavu rozhodně nemohl do práce, o tom věděl. Svěsil hlavu a vydal se opačným směrem, než bylo metro. Cítil se, jako kdyby mu v hlavě někdo odpálil rozbušku dynamitu. Každá myšlenka ho bolela.

„...jenom strach. Bez Lukáše je úplně sám a to není dobře." odpověď svého otce neslyšel přes tiché bzučení rádia. Nechal dveře, aby se za ním hlasitě zabouchly a ani nestihl mrknout, než u něj stála Jana.
„Jsi v pořádku, Honzí? Stalo se něco?"
„Potřebuju pomoct." Následovalo krátké ticho, které Jana hned vzápětí přerušila.
„Víš, už když Lily odešla, našla jsem si číslo na jednu psycholožku-"
„Já ale nejsem blázen!"
„Nikdo neříká, že jsi, Honzí, ale možná by ti mohla pomoct líp než kdokoliv z nás."
„Nechci chodit na psychiatrii. Zvládnu to. Nejsem šílenec."

____

„Takže to byla vaše matka, která si u mě vyžádala urgentní schůzku?"
„Ano." Honza měl pohled upřený z okna. Za těch několik návštěv, už si stihl celou zahradu zapamatovat. Věděl, kolik sýkorek většinou sedá u krmítka. Věděl, jak se kymácí vysoký topol v pravidelných poryvech větru.
„Nechtěl jste sem chodit."
„Ne."
„Pomáhá to?" Ticho. Psycholožka si Honzu měřila zvědavým pohledem a on konečně odtrhl pohled od okna.
„Dělám si pořádek ve svých myšlenkách. To je dobře, ne?"
„To mi řekněte vy, Honzo."

____

„Dobrý den paní Golcová." Honza se slabě usmál, když si to paní učitelka namířila přímo k němu.
„Pane Toman! To jsem ráda, že vás zase vidím. Pan Stránský se dnes musel zdržet v práci?" Honza cítil, jak mu vadne úsměv, ale vždy veselá paní Golcová si samozřejmě ničeho nevšimla.
„No jo, teď asi začnu Emu zase vyzvedávat já."
„Ale ne, oni mu posunuly směny? Taková škoda. Víte, já vám něco řeknu." Honza zvedl obočí, když se paní učitelce do tváří nahrnula růž. „Ono se mi s ním strašně hezky povídalo, víte?"
„Aha." Honza nevěděl, co si má myslet.
„Myslíte..." Paní Golcová se odmlčela a tváře jí zahořely. „Myslíte, že byste mu dal moje číslo? A třeba mu nabídl, že by se mohl stavit, kdyby měl čas?"
„No jo, to bych moc rád, vážně, ale on Lukáš není svobodný."
„Oh aha. Samozřejmě, to se dalo čekat."
„Ale můžu mu vyřídit, že ho pozdravujete, kdybyste chtěla."
„To byste byl moc hodný, pane Toman." Tvář jí znovu ozdobil úsměv a Honzu provinilost zašimrala v břiše, když si všiml, že je smutnější než ten předchozí.