My dva

10.

[Elias - Cloud] (Prosím, tentokrát si to opravdu pusťte.)

Tři kroky nádech, tři kroky výdech. Pravá. Levá. Pravá. Levá. Pravá. Levá. Krok. Krok. Krok. Krok.

Na Honzovu tvář dopadly první ledové kapky deště a on ještě zrychlil své tempo. Myšlenky ho pronásledovaly. Nebylo úniku. Honza sklonil hlavu a snažil se popohnat své nohy k nadlidskému výkonu. Vyčerpání mu zatemňovalo myšlenky a proto ani na chvilku nezpomalil. Ledová voda z oblohy se smíchala s jeho horkými slzami. Levá pravá levá nádech. Pravá levá pravá výdech. Krok. Krok. Krok. Krok.

Co to proboha udělal?

Nohy ho unášely nočním městem daleko od domu, kde ve své postýlce mírumilovně spala Ema. Utíkal od toho proklatého místa, kde všechno zkazil.

Tričko se mu nepříjemně lepilo na kůži a ledový vítr se s ním hnal jako o závod. Ruce mu pokrývala husí kůže a on se snažil přestat třást. Nedokázal zpomalit.

Proč to udělal? Co ho k tomu vedlo?

Nohy mu už dávno zrosovatěly, ale Honza běžel dál. S každým krokem přidal a přidal, aniž by věděl, kam vlastně směřuje. Potřeboval nutně pryč.

Setmělým parkem se rozléhaly jeho kroky. Od podrážek jeho tenisek odlétával štěrk i voda. Netrvalo dlouho a Honza byl celý špinavý. Ne, že by si toho všiml.

Nádech. Výdech. Zapojit celé plíce. Krok. Krok. Krok. Krok.

Proč? Jak mohl něco takového dopustit? Jak jen se mohl takhle zachovat?

Vzdálený ruch velkoměsta Honzu provázel na každém kroku a každé zaskřípění brzd na mokré silnici mu poskytlo trochu úlevy od jeho dotěrných myšlenek. Honza už nemohl a vzpomínky na ten večer ho začaly dohánět. Jen co si vzpomněl na Lukášovy oříškové oči, přidal.

Blížila se jedenáctá a Praha se začala ponořovat do nočního posvátného ticha. Provoz zřídl a naštěstí nebyl nikdo, komu by mohlo vadit, že Honza přebíhá jednu ulici za druhou bez ohledu na semafory či přechody.

Plíce plnil ledovým vzduchem, který mu měl každým nádechem proříznout hrdlo.

Proč se nedokázal víc ovládat? Tohle se mu ještě nikdy v životě nestalo a Honza si to nedokázal vysvětlit. Proč se jen nemohl zachovat jinak? Jakkoliv jinak?

Plnou silou rozrazil černou kovovou branku a ani na okamžik nezpomalil. Ani když na zem dopadl jednoduchý zámek, který vylomil. Tma už se nadobro snesla z oblohy a na zem vymalovala dlouhé stíny, které chňapaly po Honzových nohách, stejně jako po jeho myšlenkách.

Honza se bez dechu zhroutil na zem.

„Promiň mi to. Promiň." Lilyn náhrobek se nad ním tyčil k nebi a zabalil Honzu do svého dlouhého stínu. Honzovy myšlenky se ustálily na pocitu, který by rozhodně neměl znát. Na pocitu, na který by rozhodně neměl myslet. Ne tady a teď. A rozhodně ne tak, jak na něj myslel.

Jak se mu mohly líbit ty pocity, které mu propůjčily Lukášovy rty?