My dva

5.

[Lady & Bird - Suicide is painless]

Honza jel na autopilota. Ráno dovezl Emu do školky, vrátil se domů. Poklidil, něco se pokusil uvařit (většinou jen ohřál to, co připravila Jana). Dělal cokoliv, co zaměstnávalo jeho mysl. Odpoledne vyzvedl Emu. Dali si spolu večeři. Chvíli si hráli, Ema šla spát. Honza začal pracovat. Uvařil si jedno kafe, pak další. Ráno si udělal ještě jedno a vzbudil Emu. Tak to šlo pořád dokola a Honza se v tom všem pomalu začínal ztrácet. Neodpověděl Markovi ani na jednu zprávu, svojí mamce nebral telefon. Jel pořád dál a dál.

„Kdy už tady bude babička s dědou?" Kdyby to Ema Honzovi nepřipomněla, snad by na to všechno i zapomněl.
„Víš, že ani nevím? Ale neboj, určitě tady už brzy budou." Jen co se Honza k Emě otočil zády, z tváře mu zmizel úsměv. „Běž si nahoru pro pexeso, jo? Hned tam za tebou přijdu, jenom to tady ještě rychle pro babičky a dědy připravím, ano sluníčko?"
„Jasně tati." Slyšel, jak si vesele hopsá po schodech nahoru.

___

Honza se znovu koukl na hodiny. Už uběhly dvě hodiny od té doby, co Emu poslal nahoru s tím, že za ní hned přijde, ale prostě se k tomu nedokázal dokopat. Místo toho už třikrát utřel jídelní stůl a zkontroloval peřiny. Nedokázal jít nahoru za Emou a chovat se, jako kdyby se nic nestalo. Vždyť bude muset vyrůstat bez mamky! Lily už si s ní nikdy pexeso nezahraje, tak jak by ho s ní mohl hrát v klidu on? Pohledem se zastavil na fotce postavené vedle televize. Byli na ní všichni tři. Vesele se smáli. Honza si to odpoledne přesně pamatoval. Bylo to v létě, někdy kolem Lilyných narozenin a on si byl tak moc jistý, že mu nic na světě nemůže ublížit. Jak moc se mýlil.

Celou dobu dělal cokoliv, aby nemusel myslet, protože byly určité myšlenky, kterým se schválně vyhýbal. Cítil se provinile, že má takové myšlenky. Že mu vlastně Lily nechybí tak moc, jak by měla. Že ho to všechno mrzí jen kvůli Emě-

Zlomeně se rozbrečel.

Potichu dusil své vzlyky a snažil se co nejrychleji uklidnit, kdyby náhodou přišla Ema, protože za ní měl přijít už dávno.

____

Domem se rozezněl zvonek. Honza se za celou dobu neodvážil vyjít schody do dětského pokojíčku a prostě se usídlil v kuchyni. Ema se asi nějak zabavila sama. Teď se vydal otevřít dveře, za kterými čekaly všechny jeho problémy.

„Ahoj Honzí."
„Ahoj mami, tati."
„Ahoj." oba ho spěšně objali a stoupli si do chodby, aby uvolnili místo Andersonovým.
„Hey."
„Hello sweetheart. How are you doing?" Honza se nezmohl na nic jiného, než na přikývnutí. Gestem ruky je pozval dál.
„Jak to zvládá Ema?" Honza se otočil na Janu a promnul si obličej.
„Daleko líp, než já. Jak může být pořád tak veselá? To jí Lily vůbec nechybí?"
„Lily byla často pryč, Honzo. Ema ji snad pořádně ani neznala. Čím byla starší, tím častěji jezdila Lily do Londýna..."
„Ale to jenom proto, aby tam všechno ukončila a mohla konečně začít pracovat v Praze!"
„Já vím, jenom se snažím pochopit, jak se asi Ema musí cítit." S tím se Jana odebrala do kuchyně.
„John?"
„Yeah?" Jenně stékaly po tvářích slzy.
„We love you and nothing about what happened is your fault. Don't feel guilty, ok?" Jenže Honza se provinile cítil. Každou chvílí, kdy se díval do Jenně do očí, se cítil hůř a hůř. Marně mrkal, aby zaplašil slzy. Stejně se mu za chvíli svezly po tvářích.
„Ema will never see her again."
„I know sweetheart but it's not your-" Jenna se zarazila a rychle si setřela slzy.
„Granny!" Jenna nasadila široký usměv, když jí Ema vlétla do náruče, ale Honza se radovat nemohl. Když si uvědomil, že Ema nikdy nezažije takovéhle objetí od svojí vlastní mamky, jako kdyby mu dýka proťala srdce. Sledoval, jak Jenna Emu hladí po špatně učesaných vlasech, protože Honza to prostě líp neuměl a došlo mu, co všechno jeho sluníčko nikdy nezažije. Potlačil vzlyk, ale další slzy potlačit nedokázal.
„I can't do this anymore." vydechl a vyběhl ze dveří. Bez klíčů, bez mobilu, bez ničeho. Nevěděl, kam běží, ale potřeboval pryč. Bylo mu jedno, že už se dávno setmělo, prostě běžel dál a dál, dokud mu nedošel dech.