My dva

4.

[Twenty One Pilots - Neon Gravestones]

Honza seděl na barové židličce. Mezi prsty mnul jeden z Lilyných svetrů. Nenáviděl se za to, že Emě rozdrtil sen dokonalého dětství. Ničila ho představa toho, že Ema bude muset vyrůstat celý život bez matky. Uvědomovala si to vůbec? Jak moc jí asi bude chybět?

Jana odjela domů, hned co uložila Emu do postele. Honzu bodlo u srdce, kdykoliv se na Emu podíval. Byla jeho sluníčko a on věděl, že si nic z toho nezasloužila.

„Hello John."
„Hello Jenna." Honza se nepříjemně ošil. Všechno bylo až moc formální.
„When should I and Danny arrive?"
„Whenever you feel like it, Jenna. You can stay here as long as you want to and Ema is always so happy to see both of you."
„I know but it's not really good for us to stay there for long, is it?
„Jenna," Honza si povzdychl. „you're still my family. I love you and I don't want anything to come between us. I don't want Ema to lose her grandparents too." Následovalo krátké ticho. Honza si promnul obličej a odsunul stranou fotky různých druhů křížků, aby si mohl položit na stolek hrnek s kávou. Tohle nikdy neměl vybírat.
„We love you too, John, and we'll always be there for Ema and you. No matter what. So what if we come around on Friday? We could leave on Sunday because Saturday should be just for Lily. Does it suit you?"
„It sure does."
„Ok then, see you on Friday."
„Yeah yeah, see you."

Honzu v očích zaštípaly slzy. Takhle dutý rozhovor s Jennou ani s Dannym ještě nikdy neměl. Když si vzpomněl na to, jak snadno ho vzali do rodiny, přišlo mu, jako kdyby mezi nimi teď zela obrovská propast.
„Tati?" Emin hlas vycházející z jejího pokoje, přerušil Honzovy myšlenky. Začal zběsile mrkat, aby zahnal slzy.
„Ano sluníčko?"
„Pomůžeš mi poskládat puzzle?" Ema se objevila ve dveřích a v rukou držela velkou barevnou krabici.
„No to víš, že jo. Pojď, rozložíme si to tady." Honza ukázal na konferenční stolek a rychle začal sbírat všechny ty nepříjemné papíry.
„Volala babička Jenna, v pátek s dědou přijedou."
"Super! Už se těším!" Honza spolkl vzlyk, když viděl, jak se Ema šťastně směje.

____

„Ahoj mami." Honza vytočil její číslo, jen co Ema usnula.
„Tak co, jak se držíš?"
„Volala Jenna. S Dannym přijedou v pátek. Jak to vidíte vy s taťkou?"
„Tak my přijedeme taky tak. Můžeme je klidně cestou vyzvednout na letišti."
„Díky mami. Víš, já-" Honza spolkl obrovský knedlík v krku. „Chybí mi, mami, víš? Ale..." nedokázal to vyslovit. Nedokázal to říct nahlas. Vyhýbal se těm myšlenkám-
„Nic se neděje, Honzo. My to všichni chápeme. Mám přijet už dřív? Chceš si dát na chvíli volno? Mlžeme si vzít Emu sem k nám, nebo můžeš někam jet-"
„Víš, že nemůžu. Musí se toho ještě tolik zařídit-"
„Ale vždyť to by se nějak zvládlo, Honzí."
„Ale já musím něco dělat, mami."
„Já to chápu." Ticho, které následovalo, vůbec nebylo příjemné.
„No tak se teda uvidíme v pátek, ano?" přerušil ho nakonec Honza.
„A jseš si jistý, že tam nemáme přijet už dřív? Nechceš s něčím pomoct?"
„Dobrý, mami. Děkuju. Pozdravuj taťku."

____

Honza věděl, že by už další kafe pít neměl. Ale káva znamenala zůstat vzhůru. Zůstat vzhůru znamenalo pracovat a pracovat znamenalo nemyslet ani na Emu ani na Lily. Bylo půl páté ráno a Honza seděl za stolem v kuchyni. Před sebou měl otevřený laptop a snažil se nějak prokousat emaily. Chvíli zkoušel usnout, ale potom, co dvě hodiny jen hleděl do stropu a v hlavě se mu promítaly chvíle, jako když šli s Lily do kina, nebo když ho požádala o ruku, rozhodl se to vzdát.

„Dobrý den, Johannesi." Proč volal Honza zrovna jemu, to nevěděl. Přišlo mu to jako správná věc.
„Dobré ráno, Honzo. Děje se něco?"
„Volám, nevhod, že?"
„Ale ne, jen jsem se lekl, co se děje, že voláš v půl třetí ráno." Honza si vlastně vůbec neuvědomil, kolik je hodin, dokud mu to Johannes nepřipomněl.
„Vlastně nic, omlouvám se. Neměl jsem vás budit. Ještě jednou se moc omlouvám. Dobrou noc-"
„Počkej, Honzo. Stejně už jsem vzhůru, tak o co jde?"
„No já ani nevím. Jen mi přišlo správné říct, že Lilyn pohřeb bude v sobotu. Přijdete?" Honza poslouchal, jak Johannes na druhé straně telefonu pomalu dýchá.
„Nejsem si jistý, jestli bych měl. Neber to špatně, Honzo, ale asi to není vhodné. Vždyť jsem se s Lily vůbec neznal..." Honza přikývl. Nedošlo mu, že ho Johannes nemůže vidět. Co si vůbec myslel? Proč by měl Johannes chodit na pohřeb úplně cizí ženské? Proč mu to vůbec nabízel? Honza zavřel oči a zhluboka vydechl. „Honzo jsi tam?"
„Jsem tady, Johannesi."
„Mrzí mě to, jen to asi vážně není nejlepší nápad."
„Jasně, chápu to. Děkuju a ještě jednou promiň, že jsem tě vzbudil." Honza ukončil hovor, aniž by dal Johannesovi šanci se rozloučit. Zabořil obličej do dlaní a potichu se rozbrečel. Nechtěl vzbudit Emu.