My dva

2.

[Selena Gomez - Lose you to love me]

Honza seděl na barové stoličce a prázdně zíral do prostoru před sebou. Svět se zastavil. V uších mu hlasitě hučelo, ale přesto až bolestivě vnímal to ohlušující hrobové ticho.

V dlaních žmoulal svůj telefon. Uvědomoval si, že mu Lily už nezavolá? Ano, někde ve skrytu duše to věděl. Teď už jen odkládal nevyhnutelné. Když tam tak seděl, nechtěl nic řešit. Chtěl si jen nalít skleničku vína z nedopité flašky a počkat, než se Lily vrátí domů. Přesto odemkl telefon a otevřel aplikaci s kontakty. Zahájil hovor, kterého se obával jako ničeho jiného.
„Jenna? Yeah, hi. Listen, there's something I need to tell you..."

Jenna a Danny Andersonovi byli ti nejlepší tchýně a tchán, které si Honza mohl přát. Přestože nebyli nadšení z toho, že se jejich dcera rozhodla odstěhovat z Londýna, vždy jim šlo jen o její štěstí a ve všem ji podporovali. Byli jí vždy přesně tou oporou, kterou Lily potřebovala a za to jim Honza nikdy nepřestane být vděčný. Vlastně si je zamiloval ještě dlouho před tím, než se s Lily vůbec rozhodli, že budou žít spolu. Slabě se usmál, když si vzpomněl na jejich první setkání. Jak byli překvapení, že není z Anglie, ale jak to pro ně nebyl žádný problém, protože, jak mu později prozradil Danny, Lily zářila tak, jako snad nikdy před tím a rodiče nestojí o nic jiného, než o štěstí jejich dítěte. Honza až s časem pochopil, kolik na tom bylo pravdy. Myslel si, že nikdy nebude mít nikoho radši, než své rodiče a Lily, ale jakmile se poprvé podíval na to malé stvoření, na Emu, kterou Lily tak ostražitě svírala v náručí, věděl, že by je všechny bez váhání použil jako živý štít, jen aby ji ochránil. Miloval Emu nade všechno a nedokázal si pořádně uvědomit, že teď na všechno budou jen sami dva.

Hovor s Andersonovými netrval dlouho. Jak by mohl? Nikdo neměl náladu na povídání. Honza zůstal ve stejné poloze, s hluchým telefonem přitisknutým na ucho, dokud nebyl čas vyzvednout to jediné štěstí, které mu v životě zůstalo.

____

„Dobré odpoledne, pane Toman!" Emina vychovatelka, paní Golcová, na něj jako vždy mávala, jen co ho viděla projít vraty do areálu školy, kam chodili na keramiku. Brzy si všimla, že něco není v pořádku, protože jí Honza veselý pozdrav nevrátil.
„Dobrý den." pozdravil potichu, když přišel blíž. „Mohl bych s vámi na chvíli mluvit?" Úsměv jí zmizel z tváře a neklidně s ním poodešla stranou.
„Stalo se něco?" Honza naprázdno otevřel pusu, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Bolestivě ho tlačil knedlík v krku, přes který se skoro ani nedokázal nadechnout. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pomalu, ale jistě. Nádech, výdech.
„Lily byla v letadle, které mělo nehodu." Otevřel oči a jeho pohled se setkal s neklidným pohledem paní Golcové.
„Panebože, bude v pořádku? Ve které je nemocnici? Klidně za ní hned jeďte, Emu bez problému pohlídám-" Drmolila, dokud si nevšimla, jak se na ní Honza dívá. Překryla si ústa dlaní a v očích se jí zaleskly slzy.
„Je mi to tak moc líto." dostala ze sebe po chvíli a Honza si rukama objal ramena. Jen zkoprněle přikývl. Otočil se k hloučku dětí, pobíhajících po chodníku před dílnou.
„Nevím, jak jí to mám říct." pronesl potichu a sledoval Emu, jak skáče panáka. Nedostal odpověď, ale i to jemné pohlazení po zádech bylo něco, co potřeboval. Cítil se, jako kdyby byl pod vodou. Jako kdyby vydechl všechen vzduch z plic a už se znovu nemohl nadechnout. Všechno ho bolelo zevnitř, ale nebylo nic, co by s tím mohl udělat. Ta prázdnota v něm pomalu všechno stahovala do sebe. Ale i přes to věděl, kde je nahoře a kde je dole. Uměl plavat a věděl, že se neutopí. Viděl slunce, jehož paprsky prošly vodní hladinou a pohladily ho po tváři. Ema si všimla, že si ji přišel vyzvednout a ihned se rozběhla k němu. Hřejivě se na Honzu usmála a pevně ho objala kolem pasu. Zavřel oči a doufal, že až je otevře, všechno bude jak má být. Už jenom kvůli ní.