My dva

6.

[Harry Styles - Sign of the Times]

„Hej!" Honza se konečně zastavil a zhluboka oddechoval. „Nemyslíš, že si zasloužím omluvu?" zasmál se někdo a Honza přikývl. Konečně se otočil a podíval se na mladou dámu, do které vrazil. Její rošťácký úsměv se vypařil, jakmile si všimla jeho zarudlých očí.
„Moc se omlouvám."
„Ale nic se nestalo. Jsi v pořádku zlato?" Starostlivě nakrčila obočí a stiskla Honzovi nadloktí.
„Upřímně? Ne, ale vy s tím stejně nic nenaděláte."
„Já jsem Lucka." napřáhla k němu ruku a Honza ji po krátkém zaváhání stiskl.
„Honza."
„Tak co kdybychom si na chvíli někam sedlo, Honzo, a popovídali si o tom?"
„To vážně nebude potřeba, raději už bych měl jít-"
„Kousek odsud je bar, kde mají tu nejlepší skotskou. Věř mi, že ti pak bude líp."

Honza raději ani nepřemýšlel o tom, kde se v jeho cestě vzala štíhlá dáma ve vysokých podpatcích a kostýmku, která náhodou znala bary v okolí. Lucka ho vzala kolem ramen a šli. Honza nevěděl kam, ale vlastně mu to bylo jedno.

„Tak co se stalo tak hrozného, že tě to takhle večer vyhnalo z domu, Honzo?" Oba už posílení pár skleničkami seděli na baru. Lucka už se po několikáté pokoušela prolomit ticho.
„Umřela mi manželka." Honza se snažil zaostřit na postavu před sebou, ale začala ho nepříjemně bolet hlava. Lucka se zarazila a kopla do sebe další skleničku.
„Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne." přiznala po chvíli. „Nejsi moc mladý na to, abys měl manželku? Kolik ti vůbec je?"
„Hmmm... Dvacet čtyři a dokonce spolu máme Emu." při zmíňce o ní se usmál. Lucka ještě víc vykulila oči.
„A té je kolik?"
„Čtyři." Než stačila jakkoliv zareagovat, Honza spustil. „Potkali jsme se s Lily v Londýně, kde jsem byl na erasmu. Lily nechodila na vejšku, ale už pracovala. Už po měsíci se nastěhovala ke mně." Honza nakrčil obočí, jak se snažil na všechno si vzpomenout. „Pak jsem se musel vrátit do Prahy a ona se rozhodla, že pojede se mnou."
„Nebylo to moc brzy, abyste spolu už takhle bydleli?" Lucka ho přerušila a mávla rukou na barmana, který jim ihned podal další drinky. Honza pomalu zavrtěl hlavou.
„Požádala mě o ruku, věděla, že chce být se mnou."
„A ty? Chtěl jsi být i ty s ní?" Honza se zamračil a sledoval skleničku, co svíral v ruce.
„Samozřejmě, vždyť mě požádala o ruku. Máme spolu dceru, jistěže jsem s ní chtěl být."
„Takže to byla pohádková láska na první pohled?" Lucka se zasněně zasmála a položila prázdnou skleničku na barovou desku. „Taky bych takhle chtěla někoho potkat."
„Já taky." přitakal bezmyšlenkovitě Honza. Cítil, jak mu těžknou oči. „Nebylo by to hezký? Potkat někoho, o kom prostě hned víš, že je to ten pravý?" potichu se zasmál. Motal se mu jazyk. Jakoby mu někdo přes hlavu přetáhl těžký ale přesto příjemný závěs. Konečně ho myšlenky nebolely. Odpověď nikdy nedostal. Lucka usnula s hlavou na barové desce. Honza by pravděpodobně usnul taky, kdyby se jí vedle ruky nerozezvonil telefon.
„Haló?" ozvalo se z telefonu, ale Honza neodpověděl. Jeho jazyk byl moc těžký. „Luci, vím, že jsem tě měl vyzvednout už před pár hodinama, ale šéf mě nepustil domů, utrhl jsem se z práce až teď. Kde jsi?" Honza se snažil všechno postupně zpracovat, ale slova se mu slévala v jednu dlouhou nesrozumitelnou polévku.
„Lucko?"
„Je tady. Se mnou." dostal ze sebe konečně Honza, když mu došlo, co chce ten neznámý vědět.
„Aha? A ty jsi kdo?" Honza se snažil zaostřit na barmana, ale svět byla jedna velká šmouha.
„No přece Honza."
„A je Lucka v pořádku? Můžeš mi jí dát k telefonu?"
„Ne-e, nebuď blázen." zasmál se Honza. „Vždyť přece usnula. Vlastně bychom vůbec neměli být nahlas, abychom jí nevzbudili." Kluk na druhém konci telefonu překvapeně zvedl obočí, stejně jako to dělala jeho sestra. Samozřejmě slyšel tu hlasitou hudbu v pozadí a byl si jistý, že jeho sestru nějaké tlachání jen tak nevzbudí. Obzvlášť pokud byla tak opilá, jako tenhle Honza.
„Poslyš Honzo-"
„Pššššt. Vzbudíš jí." Honza si přiložil ukazováček na rty, jako kdyby ho ten druhý mohl vidět, a znovu se opile zasmál. Neznámý tedy ztlumil hlas, ale jen tak aby ho Honza pořád slyšel.
„Honzo, co kdybys mi řekl, ve kterém baru jste a já si tam pro vás přijel?"
„Jak se jmenuješ?"
„Lukáš. Jak se jmenuje ten bar?"
„Já nevím."
„A našel bys někde barmana? Myslíš, že bys mu dal tenhle telefon?"
„Provedu, kapitáne!" Honza se znovu zachichotal a zvedl ruku jako ve škole. Barman se naštěstí ukázal hned vzápětí.