My dva

9.

[Bebe Rexha - Not 20 Anymore]

Honza se začal smát, když si všiml, jaký má Ema knírek od horké čokolády. Lukáš se k němu hned vzápětí přidal a natáhl se pro ubrousek. Ema se taky vesele žulila. Vlastně celý den by se dal označit jako ten nejlepší za poslední dobu. Byla sobota, Honza neměl žádné stresy z práce a trávil čas se svými nejbližšími. Marek seděl vedle něj a přes stůl se bavil s Luckou, která na něm přímo visela pohledem. Honza se znovu otočil na Lukáše, který ho celou dobu sledoval.
„Tati, mohla bych dostat ještě zmrzlinu?"
„Nechtěla bys radši větrník? Je ještě docela zima."
„Tak jo." Ema vyskočila ze židle a Honza se taky zvedl. Zařadili se do fronty, ale nezůstali dlouho sami. Lukáše měli hned v patách, protože tam „nechtěl zůstat trčet jako pátý kolo u vozu."

„Půjdeme na hřiště?" Jen co se Honza podíval do těch krásných hnědých očí, věděl, že by svojí princezně dovolil cokoliv. Všechno na světě. A jít na hřiště bylo to nejmenší.
„No to si piš!" prohlásil rozhodně a Ema se znovu krásně rozesmála. Honza ji sledoval s takovou láskou v očích, že to snad ani nemohla být pravda. Lukáš mezi tím stejným pohledem propaloval Honzu.
„Půjdete s námi?" zeptal svojí sestry, jen co si všiml, že ho pozoruje.
„Jestli vám to nebude vadit, tak se rádi připojíme." přikývl Marek, čímž na sebe znovu upoutal Lucčinu pozornost. A tak se vydali na cestu. Byla to docela nesourodá skupinka, ale tak nějak to do sebe všechno zapadalo. Ema se držela za jednu ruku s Honzou a druhou jí tiskl Lukáš. Každý třetí krok vyskočila a oni ji zvedli do vzduchu. Kousek za nimi šli, taky ruku v ruce, Lucka s Markem. Všem pěti na tvářích hrály ty nejširší úsměvy široko daleko.

„Á raz." Všichni udělali krok.
„Á dva." A další.
„Á tři." Všichni přesně kopírovali ten samý pohyb.
„Á čtyři." K Honzovi se připojila Ema a dál počítali spolu.
„Á pět." U pátého kroku se k nim přidal třetí hlas.
„Á šest."
„Á sedm, á osm, á devět á deset!"
„A A-ri-zo-na, pě-ší zó-na. Dopředu, dozadu, do strany, k sobě!"
„Á raz, á dva..." Tímhle způsobem jim sice cesta na hřiště zabrala daleko víc času, ale nikdo z nich tomu nevěnoval ani špetku pozornosti. Užívali si to, že byli spolu.

Čas letěl jako splašený. Nikdo z nich si neuvědomil, kolik je hodin, dokud idylickou atmosféru nenarušil Honzův telefon.
„Ahoj mami."
„Ahoj Honzí." Janin hlas dával jasně najevo, že se do telefonu usmívá. Honzovi to hned zvedlo náladu.
„Jste s Emou doma?"
„Ne, vzali jsme jí s Lukášem ven. Je tady s námi i Marek s Luckou." dodal hned.
„Aha, my s Rudolfem jsme si říkali, že by možná bylo dobře zajet na hřbitov. Víš, zapálit svíčky a to všechno."
„No jo, jasně." Honza se otočil zády ke hřišti, aby nikdo neviděl, jak mu zmizel úsměv. „Byl jsem tam v průběhu týdne. Asi dvakrát. Nevím, jestli bych tam měl s sebou vzít Emu nebo ne." Jana si na druhé straně telefonu jen povzdychla.
„Máme tam zajet, abys tam nemusel?" Honza se na chvíli odmlčel a podíval se přes rameno na Emu, která hrála na babu s Lukášem. Marek s Luckou stáli kousek vedle horolezecké stěny a povídali si. „Honzí?"
„Jo mami, jsem tady. Jenom... Klidně tam zajeďte, asi to tak bude nejlepší."
„Můžeme tam někdy zajet všichni dohromady, jestli budeš chtít."
„Tak jo. To bych moc rád."
„Tati! Pojď si s námi hrát!" Ema na něj zavolala z klouzačky a Honza jí zamával zpátky.
„No nic mami, já už půjdu. Jsme na hřišti, tak aby z toho Ema taky něco měla, než půjdeme domů."
„Samozřejmě, Honzí. Tak je všechny moc pozdravuj!"
„Ty taky, ahoj." Honza si zastrčil mobil hluboko do kapsy a tím schoval i všechny svoje problémy. Dnešek byl dobrý den. Usmál se a rozběhl se k Lukášovi.
„Máš ji!" zavolal, jen co ho klepl do ramene a oba s Emou začali utíkat pryč. Lukáš se ihned vydal za nimi.

Vlastně si ani pořádně nevšimli, kdy je opustili Marek s Luckou, ale neměli jim to za zlé. S Lukášem se vydali domů, až když se začalo stmívat a poprvé u nich Lukáš i přespal. Honza se nevědomky usmál, když natažený v posteli přemýšlel nad událostmi toho dne. Usnul s úsměvem a obrázkem Lukáše spícího na gauči před očima.

____

„Tak šup, Emi. Vyčistit zoubky a vyrážíme." Honza vstal ze židle, jen co Ema dojedla poslední kousky palačinky. Ema je milovala. Když se ráno probudil, Lukáš už v domě nebyl. Našel od něj jen smsku, ve které psal, že už musel běžet, ale že se k nim zase rád připojí odpoledne. Honza rychle zavolal Lucce, která mu prozradila, že Lukáš ještě při tom všem stíhá chodit do práce. Našel si novou po tom, co ho šéf vyhodil jen kvůli tomu, že mu nedělal osobního otroka. Prý byl teď daleko spokojenější. Dělal v cukrárně a prý ho to velmi bavilo. Honza se tedy rozhodl pro naprosto samozřejmou věc. Rozhodl se, že se za ním s Emou přijdou podívat. Nebylo přece nic divného na to, že chtěl mít svého kamaráda poblíž dvacet čtyři hodin denně. Dělal to určitě kvůli Emě, která si s Lukášem neuvěřitelně rozuměla. A už vůbec to nemělo nic společného s tím, jak se Honzovi vždy zvedla nálada, jakmile byl blondýn někde poblíž.

____

Když Honza zavřel dveře od Emina pokoje, nemohl z tváře smazat úsměv. Slyšel, jak Lukáš dole myje nádobí po večeři a brouká si u toho nějakou melodii. Honza se nedokázal rozhodnout, který z posledních dvou dnů byl lepší a tak se rozhodl, že to byl prostě ten nejlepší víkend jeho života. A to, že měl svatbu o víkendu? To byl jen detail, který s provinilým pocitem zazdil hluboko v sobě. Nemohl cítit to, co cítil, stejně jako to nemohl schovávat před světem. Co ale mohl udělat - mohl to schovat sám před sebou. Vesele se usmál a vešel do kuchyně, kde Lukáš uklidil poslední talíř a v očích mu vesele zajiskřilo, když se podíval na Honzu.