My dva

11.

Honza slyšel kroky, jak se k němu přibližují po štěrkovité cestě, a nechtěl se zvednout. Nechtěl čelit následkům svého útěku. Vlastně se na hřbitov dostal násilím a to byl trestný čin. Hlava ho třeštila, a když se pokusil otevřít oči, celý svět se točil.

Na rameni ucítil jemnou váhu. Bylo to tady, nemohl se dál schovávat ve stínu Lilyna náhrobku. Tohle byl opravdový svět a Honza musel sníst, co si sám nadrobil.
„Tak pojď, Honzí, ať ještě nenastydneš." Janin hlas se probojoval k jeho uším přes hučení Honzovy vlastní krve.
„Já nechci."
„Já vím, já vím... Ale ráno moudřejší večera. Doma se naložíš do vany a pak se pořádně prospíš, ano?" Honza se nezmohl na nic než jemné přikývnutí. Nechal se Janou vyvést z labyrintu hrobů a sledoval ji, jak za nimi opatrně zavírá branku a snaží se vrátit vylomený zámek do původního stavu.
„Promiň." Jana při tom jediném zlomeném slově zamrzla.
„Není se za co omlouvat, Honzí. Je to v pořádku, tvoje chování je naprosto pochopitelné-"
„Ale jak to?!" Honza ji rázně přerušil a Jana se na něj lítostivě podívala. „Jak to, že je moje chování pochopitelné? Vloupal jsem se na soukromý pozemek! Poničil jsem soukromý majetek! Žiju dál bez ní! Moje chování je cokoliv, jen ne pochopitelné! A už vůbec není v pořádku!" Honzovi ruply nervy. Ještě chvíli stál a zhluboka dýchal, než se jeho ramena začala otřásat pod náporem vzlyků. Jana si ho konejšivě přitáhla do objetí. Stáli tam, pod oranžovým světlem pouliční lampy, dokud se Honzův nářek neztratil v tichu noci.

____

„Co se stalo potom, co jste dorazil domů?"
„Nejeli jsme ke mně, ale mamka mě vzala domů k nim." Honza se odmlčel a upřel pohled z okna. Byl na první schůzce s psycholožkou a nebyl si jistý, jak přesně se má otevřít. Prostě by měl mluvit a dostat ze sebe úplně všechno, co ho tížilo, ale to nešlo. Prostě to nešlo. Žena si ve svém křesle poposedla a ještě chvíli počkala, jestli bude Honza pokračovat.
„Jak se dozvěděla o tom, že jste na hřbitově?" Honza se malinko napřímil a zrakem se zatoulal od okna k ní. Měla šedé vlasy sepnuté ve vysokém drdolu. Tolik se lišily od těch neposedných vln, které mívala Lily. Na nose jí seděly kostěné obroučky. Vlastně Honzu až zaráželo, jak moc vypadala, jako psycholožka. Malinko se zamračil, když si uvědomil, že ona je psycholožka. Na co to zase myslel?
„Promiňte, co jste říkala?"
„Jak se Vaše matka dozvěděla o tom, že jste byl na hřbitově."
„Lukáš jí zavolal." Místnost znovu zaplnilo ticho.
„Potřebuji, abyste se mnou mluvil, Honzo." Honza se nepříjemně ošil, ale přece přikývl.
____

„Volal mi Lukáš." Jana narušila ticho, které se v autě drželo celou cestu. Honza měl pohled upřený z okýnka a vypadalo to, jako kdyby se snažil splynout s potahem na sedačce. „Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku." pokračovala Jana, ale Honza se k žádné odpovědi neměl. „Prý mu nezvedáš telefon." dodala. Auto se znovu ponořilo do ticha. Provinilost ho sžírala za živa, ale přesto se k odpovědi neodhodlal. Věděl, že Jana mu chce jen pomoct, ale ať už ho to bolelo sebevíc, Lukášovi čelit nedokázal.

Když přijeli domů, mezi otevřenými dveřmi stál Rudolf. Byla asi půlnoc. Jen co Honza otevřel dveře od auta, ovanul ho ledový noční vzduch a on se začal neovladatelně třást. Málem spadl na zem, jen co se pokusil udržet na nohou a Rudolf k němu hned přiskočil, aby ho podepřel. Nikdo neřekl jediné slovo.

Poté, co Honza málem usnul ve vaně, protože mu horká voda dopřála přesně to uvolnění, které potřeboval, konečně zamířil do postele. Ležel ve svém dětském pokoji, očima bloudil po stěnách. V hlavě měl jen bílo.

Tu noc nespal.

____

„Proč jste utekl?" Honza se na ženu v křesle naproti němu zamračil.
„To už jsem říkal, protože jsem políbil Lukáše." Psycholožka si Honzu měřila zkoumavým pohledem.
„Jeden polibek přece není dost velký problém na to, abyste nechal svojí dceru samotnou doma s mužem, kvůli kterému jste z toho domu utekl."
„Ale vždyť mám Lily!"
„No právě že už nemáte."
„Ale měl bych. Co kdyby Lily nikdy neodjela? Co bych dělal?"
„To je dobrá otázko, Honzo. Co byste dělal?" Honza se zhluboka nadechl, ale neodpověděl. Nevěděl jak.