In demon's body

30. kapitola - Lucky girl

Slunce jen pozvolna prosvítalo oknem, které bylo z poloviny zatažené roletou, jež si v tuto chvíli zahrála na stráž a chránila dívčiny oči před přílišným přesvícením. Ovšem světlo jen tak nezastavíš, zvlášť, když je polovina okna volná, bez jediné zábrany. Paprsky v líně pluly prostorem až do chvíle, kdy narazily na modrý chlupatý koberec natažený přes chladnou podlahu. Třásně koberce vypadaly pro bližším pohledu jako malý prales, kde by mohl člověk menší velikosti celkem snadno zabloudit. Mabel si mnohokrát pohrávala s představou, že se pomocí kouzelných drahokamů zmenší a ono dobrodružství vyzkouší. Vždycky si potom vynadala, že nejspíš trpí nedostatkem Dippera, protože kdyby ne, netoužila by po dobrodružství, nýbrž by od něj utíkala co nejdál by to jen šlo. Moc si přála svého malého brášku zase vidět. Všechno, co jí tehdy vyprávěl znělo až příliš neuvěřitelně, aby to byla pravda. No tak považte sami! Nechtěla se tak lehce vzdávat naděje, ale v hloubi duše jí hlodal červíček pochybnosti. Co když jsou to všechno opravdu jen sny? Co když si s ní její mozek jenom hraje a vymýšlí něco co není pravda? Co když, co když...Takhle by mohla pokračovat do nekonečna, není-liž pravda? Ale co když ne? Co když nekonečno neexistuje? Nic přece nemůže nekonečné. Zatřásla hlavou a jemně se profackovala. Co to tady zase blábolí? To bude jistě další přiznak Dipperovi nepřítomnosti - musí teď dělat i jeho práci, tedy fantasmagorování a zabývání se hlubokými myšlenkami. Přesně proto se o dvojčatech říká, že jsou propojené. Každé zastává jinou část stejné osobnosti. Jako jing a jang. Jako Pat a Mat. Ona je tady přece od toho, aby svého bráchu z nesnáze vyvedla, dokázala ho rozptýlit a potěšit. Jenže ani jednu ze svých povinností teď nenaplňovala.

Dipperův zvěrokruh. Další věc, kterou je třeba zmínit. Zmiňovaná brunetka nad ním strávila dvě hodiny a stále si připadala jako na začátku. S většinou si věděla rady, ale se zbytkem...Třeba ta květina? Deník číslo tři? Fordův znak přeci vypadal jinak. Všechno v ní vřelo, bublalo a zároveň jí strach svíral útroby, až měla pocit, že se musí každou chvíli udusit. Bylo tady tolik nevyrešeného a její rodiče tu jsou už za....Strnula. Rodiče. Příjezd. Ultimátum. Dočista se jí to vypařilo z hlavy. Kolik mají času? Moc ne, nanejvýš pár hodin.

V okamžiku, kdy se její růžové jednorožčí ponožky dotkly koberce a ona chtěla začít skákat po pokoji a jančit, vřískat a bezmocně mlátit hlavou do stěny, se otevřely dveře. Mabel padla zpátky na postel a s tázavým pohledem si onoho člověka prohlédla. Zastavila se na jeho širokém úsměvu.

"Nesu dobrý zprávy, zlatíčko," zazubil se zlejda, vešel dovnitř a usedl na židli u stolu, čímž přerušil paprsek světla, který se mu rozplesklo na obličeji. "Pitomý slunce," zavrčel a otočil se na opačnou stranu.

Mabel na něj překvapeně hleděla. "Bylo zamčeno." Zamumlala tupě.

Stan zvedl pohled, kterým do teď upřeně propaloval ten modrý koberec, který mu připadal sakra povědomý. "Co?"

"Bylo zamčeno. Jak ses dostal dovnitř?" Opakovala brunetka s tázavým výrazem. V ruce žmoulala Dipperovu kšiltovku, která už byla beztak pomačkaná, jako by jí zrovna vytáhla krávě z tlamy.

Stan se ušklíbl. "Temhle primitivní zámek pro mě není problém." Pak si povzdechl. "Aspoň k něčemu jsem dobrej."

Mabel ho s mrknutím poplácala po paži. "Jasně že seš k něčemu dobrej. Třeba teďka mi neseš nějaký zajímavý zprávy."

V té chvíli do pokoje vstoupil Tučík. Z toho neustálého pochodování po domě za ten měsíc shodil, takže by teď klidně mohl pracovat jako prasečí model. Jistě by ho čekala oslnivá kariéra, kdesi v Pigywoodu, pokud mají prasata nějakou svoji společnost. A třeba jo. Bůhví co takoví čuníci dělají za našimi zády. Pravdou je, Tučík v poslední době mizel neustále.