In demon's body

27. kapitola - Paz woke up!

Tma.

Tma.

Tma.

Tma.

Tma.

Tma.

Chleba!

Chleba?

Pacifika otevřela oči a nadechla se té příjemné vůně. Čerstvý chleba jí každé ráno nosili do postele a ona to milovala. Dnes bylo ovšem všechno jinak. Místo svého pokoje ležela v nejakem cizím a ještě ke všemu necítila nohy. Ne, nebylo to proto, že si je přeležela, prostě je necítila. Jakoby tam žádné nohy ani nebyly. Odhrnula peřinu a oddechla si. Nohy samozřejmě byly na svém místě. Zase se přikryla a začala se zajímat, odkud přichází ta nádherná vůně. Pohled jí zavadil na otevřeném okně. Že by poblíž byla pekárna? A není náhodou jediná pekárna vedle nemocnice? Události vyplynuly napovrch až neuvěřitelně rychle. Blondýnka se plácla do hlavy. Jak na to všechno mohla zapomenout?

Najednou se otevřely dveře a v nich stála sestřička. Byla to na pohled mladá žena, zřejmě brigádníce, s hnědými vlasy a kulatými brýlemi na nosu.

"Dobré jitro," pozdravila Pacifika vychovaně.

Sestra zaječela a překvapením upustila tác, který právě nesla. Střepy byly všude po podlaze. Žena zaklela a klekla si, aby ten nepořádek posbírala.

"Počkejte, pomůžu vám," nabízela se blondýnka a už se hlavně s pomocí rukou soukala z postele.

Sestra se na ni otočila a v jejím výrazu se mísilo nejméně šest pocitů, až to vypadalo jako šílený škleb. "Nikam," rozkázala, vyskočila na nohy a opět dívku přikryla.

Pacifika se zamračila. "No dovolte? Myslím, že můžu jít kam se mi zachce, ne?"

"Tak to ani náhodou, mladá dámo. Nevypiplávali jsme si vás tady, abyste nám tady den po probuzení běhala po nemocnici." Sestřička zametla střepy ke stěně a s prázdným tácem došla až ke dveřím. Tam se zastavila a otočila. "Zůstaňte v posteli, donesu vám vodu a taky všem oznámím, že už jste konečně vzhůru."

Pacifika sledovala minutovou ručičku. Pohnula se přesně o dvaadvacet políček, když se rozrazily dveře a do místnosti vtrhly dvě dívky. Tu první by blondýnka ani nepoznala. Mabel na sobě měla svůj starý jednorožčí svetr, ve vlasech čelenku a oči jí jen zářily. Zato Alex byla oblečená poněkud pochmurněji než obvykle. Negativitu černého trička alespoň trochu zlepšovala modrá sukně. Pacifika otevřela svou náruč a obě dívky pevně zmáčkla. Když se dostatečně vyobjímaly, posadily se holky na okraj její postele.

"Jak dlouho jsem byla mimo?" Prolomila napjaté ticho Pacifika.

Mabel si odkašlala a zabodla se do ní pohledem. "Vaše veličenstvo se rozhodlo pro kapánek delší siestu. Spala jsi přesně pět dní, čtyři hodiny a dvacet osm minut."

"Tady se někdo zajímal?" Povytáhla blondýnka obočí a spokojeně se usmála, když Mabel zrudla líčka.

Ale jenom na chvíli. "Příště bys mi mohla říct, než si dáš odpoledního šlofíka. Abych si připravila rovnou měsíční program."

Pacifika jí chtěla odpálkovat něčím opravdu peprným, když v tom jí do řeči skočila Alex. Na obě se vesele zazubila. "Nechte toho, máme tady nemocnou. Radši mi, Paz, řekni, jak jsi na tom ty a tvoje noha?"

Blondýnka pokrčila rameny. "Když jsem se probrala, tam jsem je necítila. Teď už se mi cit vrací, ale ta pravá mě dost bolí."

Mabel přikývla. "Myslím, že ti je umrtvily."