In demon's body

12.kapitola-About nothing

"C-cože?" Skoro zakňoural Dipper. Jistě, už od chvíle, kdy na Una narazil, věděl, že se vyskytnou nějaké komplikace, ať už větší či menší, nikdy ale nepřemýšlel nad takovým obratem.

"Já vím, moc se omlouvám, že jsem tě do toho takhle nemilosrdně zatáhl, ale myslel jsem si, že bys nám mohl pomoct," ospravedlnil se mu Uno se sklopeným pohledem, kterým chlapcovi dokázal, že to myslí upřímně.

Dipper uchopil do dlaně lžíci a bezmyšlenkovitě s ní začal míchat pochybnou tekutinu v hrnku. "To je v pohodě, vždyť já se nezlobím. Jen mě to překvapilo. Ale vlastně ne. Nepřekvapilo mě to."

Uno mlčel se zaraženým výrazem ve tváři, zřejmě nevěděl, co dodat. Pak se nečekaně zvedl a se slovy, že přinese další čaj, přestože konvice byla ještě plná, odešel.

Když Dipper osaměl, uvědomil si, jak ponurá atmosféra zde panuje. Až do této chvíle se snažil ten nepříjemný pocit v zátylku ignorovat tím, že věnoval celou svou pozornost Unovi. Teď, když byl sám, se to nedalo. Pavouci lezoucí po stěnách mu náhle připadali jako naprostí obři. Jen při pohledu na ně se mu stáhlo hrdlo. A ty jejich pavučiny!

Když se Uno vrátil, doprovázen prásknutím dveří, Dipper sebou vyděšeně trhl. "Donesl jsem taky nějaké koláče!" Oznámil pán domu téměř hrdě a ukázal na talíř, jenž právě položil na stůl.

Ty nevypadají tak špatně, pomyslel si chlapec a opatrně vzal jeden do ruky. Jeho žaludek se ozval hlasitým souhlasem. Taková pozitivní odezva Dippera povzbudila, takže bez meškání kousek ukousl. Bylo to přímo vynikající. "Takže, kam-," zarazil se a spolkl zbytek sousta, "kam jí unesli?"

"Není to zrovna blízko, jmenuje se to 'Hotel Duší', stará budova, už dlouho opuštěná," dal se Uno do vysvětlování a přitom na stůl opatrně rozložil mapu města. Byla psána na starém pergamenu, který vypadal, že se každou minutou rozpadne na prach. "Tahle mapa se mění a roste spolu s městem. Je to jedna z devíti svého druhu," předváděl ji Uno a usmíval se přitom jako měsíček na hnoji. Nejspíš z ní měl opravdu radost.

"To je vážně parádní. My jsme tady?" Zeptal se Dipper a zapíchl prst na místo vyznačené červeným kolečkem.

Uno přikývl. "Ano, je vidět, že to s mapami umíš. Tahle toho ale umí víc, než si myslíš." Pak obrátil svou pozornost zpět na zažloutlý kus papíru. "Mapo! Ukaž nám cestu do Hotelu Duší!" Přikázal a jeho slova v tom málem tmavém prostoru zněla jako kletba.

Nejdříve se nic nedělo. Až po chvilce se na červeném puntíku objevila stopa. Pak další. A nakonec další. Jakoby si nějaký neviditelný mužíček namočil nohy do inkoustu a pochodoval po mapě přímo k Hotelu. Když došel do cíle, stopy zčervenaly a vpily se do papíru, jakoby tam byly odjakživa.

"A to už tam zůstanou navždy?" Podivil se Dipper a přejel po nich prstem. Nezůstala mu na něm ani kapička červené barvy.

"Ne, jen dokud neřekneš: 'Mapo, skryj cestu." Pergamen uposlechl rozkazu a stopy jedna po druhé zmizely.

"Wow, to je parádní! Budu si to moct půjčit?" Otázal se chlapec a opatrně sroloval plánek zpět do ruličky.

"Jelikož je to pro záchranu Tecy, tak budiž," svolil po chvíli přemýšlení Uno a položil Dipperovi ruku na rameno. "Bude to těžká bitva, Dippere, ale já věřím, že to dokážeš. A teď mi pověz, co si pamatuješ o upírech?"

♡

Alexandra Northwestová stála před svou skříni a řešila dilema, kterým si musela projít každá správná žena. Co jen si vzít na sebe? Večírek jejich rodičů měl co nevidět začít a ona stále ještě nebyla hotová. Její matka se samozřejmě nabídla, že jí s výběrem vhodných šatů pomůže, na to ale Alex ani nepomyslela.