Instagram Boy [Skz texting]

17.

Zacinkání zvonečku oznámilo můj příchod do kavárny, přičemž mi pár zvědavých nebo očekávajících pohledů věnovalo na okamžik svoji pozornost, a pak si hleděli svého. Do nosu mě uhodilo silné aroma kávy, tak klidné a omamné, přímo stvořené k relaxaci. Pomalým krokem jsem se vydal k jednomu z volných stolů na kraji, abychom seděli na půlkruhové sedačce, která byla mnohem pohodlnější než židle, a nemohl se nabažit té vůně kolem. 

Vysvlékl jsem si přebytečné kusy oblečení, jenž skončily odložené vedle mě, a opět jsem inhaloval. Miloval jsem vůni kávy, nedokázal jsem se jí nabažit, ale chuťově jsem dával přednost čaji, což mi vždy přišlo zvláštní. Inu, každý jsme měli něco.

Mé relaxování vyrušila obsluha, jež mi přinesla menu a tvářila se přitom poněkud přešle. Zdvořile jsem ji pozdravil, ale ona pouze něco zabručela a odešla. Změřil jsem si brunetu, která ani nedokázala projevit trochu slušnosti, znechuceným pohledem. Ona dívka mohla být o pár roků starší než já a viděl jsem jí tu poprvé, což znamenalo, že tu byla velmi krátce a už se chovala takto. Opravdu jsem byl zvědav jak bude její přístup k zákazníkům vypadat až tu bude déle, protože ne každý si to nechal líbit.

Nechal jsem dívku být a pohlédl jsem na hodinky. Přišel jsem o půl hodinu dříve, abych si to tu užil chvíli sám, dělal jsem to takto vždy, ale čas utekl jako voda a Woojin tu měl být každou chvíli. Vzal jsem si tedy menu a pomalu si začal vybírat, co bych si dal.

,,Bylo mi hned jasný, že už tady budeš sedět," ozval se vedle mě smích. 

,,Znáš mě, rád si užiju chvilku samoty někde, kde pak bude hluk," ušklíbl jsem se a pohlédl na svého dobrého přítele. Znali jsem se už pár let, a i když byl starší, tak jsem si skvěle rozuměli.

,,Já nejsem hlučný, to by potom ostatní byli pavilón opic nebo ptáků." Sundal si bundu a posadil se naproti, přičemž mu na tváři hrál úsměv.

,,Však taky jsou." Kroutil jsem hlavou při vzpomínce na minulou návštěvu kavárny, kdy málem i vůně kávy utekla ven před tím křikem a vřískotem, který šel od našeho stolu. Obdaroval jsem je tehdy pár velmi ,,příjemnými" slovy a trochu se uklidnili a hned to bylo lepší.

,,Nebuď na ně tak zlej, však je to jenom puberta, to je přejde," daroval mi káravý pohled, ale hned na to se zasmál. Byl zbytečně moc hodný a milý, taková mamka naší rodinky, jak s radostí říkávali ostatní. Naprosto jsem s touto jeho přezdívkou souhlasil, hlavně po tom, co mi upekl sušenky, aby se mi lépe učilo. Vždy, když byl někdo z nás nemocný, tak si udělal čas a chodil se o něj chodil starat.

,,Jo? A kam teda zmizela moje puberta?" nadzvedl jsem obočí a ukázal jsem na celou svoji osobu.

,,Ty si předčasně vyspělý dítě," pokrčil rameny se smrtelně vážným výrazem. 

Oba jsem se na sebe vážně zadívali, a pak se rozesmáli. Dobře, možná jsme nebyli úplně nejtišší a nejdospělejší, to by nebylo ono, zábava musela být, ale na tu zvěř jsem opravdu neměli.

Společně jsme si objednali z jednoho menu, protože bruneta nebyla schopná přinést druhé, a nad horkými nápoji pokračovali v konverzaci. 

Zrovna jsem Woojinovi odpovídal na to, jak jsem zvládl ony testy, na které jsem se musel tak učit, že jsem si na něj neudělal čas dřív, když v tom se kavárnou ozval známý smích. Protočil jsem oči v sloup a přál si, aby si nás nevšiml. Bylo mi jasné, že se tak nestane, a přiřítí se sem, ale i tak jsem doufal. Opravdu jsem nestál o to, aby mě opět ukecal na další doučování z matematiky, protože jsem při tom trpěl víc než on. Měl jsem ho i rád, byl to můj kamarád, ale čeho bylo moc, toho bylo moc.

,,Ahoooj!" Ozvalo se a hned se objímal s Woojinem. 

,,No nazdar," odpověděl jsem sarkasticky, ignorujíc káravý pohled nejstaršího.

,,Taky tě rád vidím," zazubil se na mě, jakoby nic. Byl na to tak zvyklý, že si z toho nic nedělal.

,,Co ty tady?" ptal se ho hned, Woojin, se zájmem.

,,Jo, co tady děláš, nemáš mít ještě školu?" nadzvedl jsem obočí a škodolibě si užíval, jak ho Woojin začal poučovat o tom, že škola je důležitá. Život byl někdy tak krásný. 

,,Učitel nás pustil dřív, protože prasklo potrubí!" bránil se hned a máchal při tom zběsile rukama. ,,Tak jsem šel s kamarádama na kávu, a potkal jsem tady vás," dodal.

,,A kdes nechal ty kamarády?" ušklíbl jsem se.

,,Támhle u stolu," ukázal za sebe. S Woojinem jsme se na sebe podívali a začali jsem zkoumat jeho kamarády, trochu to vypadalo, že jsme hodnotili, jestli jsou pro něj dost dobří, jako bychom byli jeho rodiče. Byli dva, vyšší černovlasý kluk k nám byl otočený zády, zatím co brunetův obličej jsme viděli přímo, o něčem si spolu povídali.

,,Hmmm," vydali jsme ze sebe zároveň s Woojinem. Podívali jsme se na sebe, proběhla krátká telepatická komunikace, a pak zase na ně.

,,Opravdu mi tu mí staří kamarádi přehodnocují jiné kamarády?" rozhodil ruka.

,,Jak dlouho se znáte?" zeptal se Woojin ignorujíc jeho dotaz, na který tím vlastně odpověděl.

,,Kouří?" Promluvil jsem dřív, něž stačil zareagovat.

,,Nenutí tě do něčeho?"

,,Jak často se scházíte?"

,,Proč si nás neseznámil dřív?" 

,,Stydíš se za nás?"

,,Nejsou to ti drogisti? Proto nám je nechceš představit?!"

Zasypávali jsem ho otázkami, až mu z toho šla hlava kolem. Byli jsme tak sehraní, až to vypadalo, že jsem si to nacvičovali.

,,Já jdu za nima, pak si promluvíme, teď nemám na výslech čas," vyhrkl úplně zmaten z toho všeho a prchl za svými kamarády. Hned jak si za nimi sedl, tak si dal hlavu do dlaní, což oni vůbec nepochopili. 

,,Je to jasný, stydí se za nás," pronesl jsem s hraným ublížením a zakroutil jsem hlavou.

,,Určitě, ale my si vystačíme spolu," uklidňoval mě Woojin a koutky mu lehce cukaly vzhůru.

,,Máš pravdu," přikývl jsem rázně. 

Woojin už to nevydržel a začal se potichu smát. 

Zbytek odpoledne jsme si užili, předstíraje, že našeho kamaráda u stolu dál neznáme. Bylo to opravdu vydařené, až mi bylo líto, že čas neutíkal pomaleji.

----------------------------
Ahoj ^^
A je tu ona slíbena ne-texting část, dřív jsem ji nestihla napsat, protože nemám vůbec čas, ale snad stála za to :)
Názor?

Chyby a překlepy ignoruje, děkuji

-Katsura