Vrah z Tokia

14. Kapitola

Hanji

Dobrých 5 minut jsem stála na místě jak přikovaná, neschopná slova. Jen jsem koukala na nehybné tělo opodál. Do očí se mi nahrnuly slzy a rychle jssm se přemístila k Levimu. ,,Levi! Řekni něco! Prosím.." Lehce jsem s ním zatřásla. Rameno a stehno měl prošpikované kulkami. ,,Levi.." Nemůžu uvěřit, že jsem trefila jeho. Jak jsem ho mohla mít za zloděje?! Ty ses blbá Hanji! Slzy mi tekly po tvářích a následně dopadaly na Leviho bledý obličej. Po krátké odlmce byl slyšet tichý chraplavý hlas a něco studeného se dotklo mé tváře. ,,Nep..lač..Han-ji.." Zvedla jsem uslzený pohled na Leviho, kterej se i přes jeho hrozný stav dokázal usmát. ,,Levi!" Radostně jsem položila svoji ruku na tu jeho, která spočívala na mé tváři. ,,Díky bohu, že žiješ. Pojď, pomůžu ti na gauč." Řekla jsem a podepřela ho.

Opatrně jsem ho položila na gauč a ujistila se, že leží v pohodlné a bezpečné poloze. Pak jsem se vrhla na ošetřování jeho ran. ,,Takže to ty jsi ten uprchlý vězeň.." Lehce přikývl. ,,Ale jak to, že tě chytili? Kdy? Jak?" Zahrnovala jsem ho otázkami mezitím co jsem mu ošetřovala postřelenou nohu. Ztratil hodně krve, divím se, že jestě žije. ,,Ten večer..jak jsem tě..doprovázel domů..mě dostal nějakej váš chlap..a odtáhl na centrálu..tam mě po výslechu strčili do cely..a já jim pak utekl..po cestě jsem našel tvoje klíče..tak jsem je vzal...a utekl sem..promiň.." Takže takhle se to stalo.. Kdybych to jen veděla dřív. ,,Nemáš se za co omlouvat. Tady seš vždycky vítán a slibuji, že uz nedovolím aby ti ublížili." Smutně jsem se usmála. Alespoň prozatím bude v bezpečí. Nechám ho tady přes víkend než se zotaví a pak se uvidí jak to bude dál.. ,,Musíš být unavený. Prospi se. U mě ti nic nehrozí, neboj." Doošetřila jsem rány, pohladila ho po hlavě a chtěla odejít, ale na poslední chvíli mě chytil za ruku. Otočila jsem se na něj a on jen s úsměvem řekl ,,Děkuju..". Úsměv jsem mu oplatila, jednoduše odpověděla ,,Nemáš zaco.." a odešla.

Trocha spánku mu prospěje aby zase nabral síly. Každej ví, že on se jen tak nevzdá..

TIMESKIP

Už je to pár dní co tu Levi zůstal a já si pro jistotu v práci vzala volno. Vykecala jsem se na to, že mám chřipku, takže alespoň na chvíli bude klid. Nikdo mě zatím nesháněl tak myslím, že dobrý. Levimu už se rány celkem zahojily, ale zůstanou mu tam jizvy. No, pořád lepší jizvy než mrtvej člověk. Jsem ráda, že je v pořádku. Během odpoledne mi líčil co přesně se stalo. Nemohla jsem pomalu uvěřit svým uším. Měl nehorázný štěstí, že se mu povedlo utýct. Mohli ho i zabít, ale naštěstí se tak nestalo, za což jsem nehorázně ráda. Nevím, co bych bez něj dělala. Stejně mi to pořád přijde vtipný. Vyšetřovatelka jako já, je zabouchnutá do sériovýho vraha. Kam ten svět dospěl..

Byla jsem ještě v rychlosti nakoupit abychom tady neumřeli hlady. Levi nešel se mnou, protože by ho samozřejmě všichni hledali. Ale zvládla jsem to sama tam i zpátky takže mu spadl kámen ze srdce,když jsem se s plnýma taškama objevila ve dveřích. Zula jsem si boty jenže to bych nebyla já kdyby se mi nepodařilo zakopnout o práh. Čekala jsem náraz, ale nestalo se. Místo toho jsem se ocitla v Leviho pevném náručí. ,,Uf..díky. Zachránil jsi mě před koupením nových brýlí." Usmála jsem se a nervózně se podrbala na zátylku. Beze slova mi vzal tašky a položil je na stůl. ,,Chces pomoct s večeří?" ,,Eeh..jo, tak jestli ti to nevadí.." Připadám si kapku trapně. Zvláštní pocit když si uvědomím, že se mnou bude vařit někdo jako on. Cítila jsem jak moje tváře nabraly trochu červenej odstín. ,,Jasně, že mi to nevadí. Jinak bych se tě neptal ty trdlo." Cvrnkl mi prstem do nosu a odešel ke kuchyňské lince, chystat vše potřebné. Samozřejmě jsem mu hned šla,pořád lehce v rozpacích pomoct.

Během vaření se stala taková menší nehoda. Ano já vím, nemůže být den kdy by se něco nestalo. Tentokrát, jelikož jsem měla myšlenky jinde, se mi povedlo říznout se do prstu při krájení zeleniny. Zaklela jsem a neuniklo mi syknutí. Začala jsem v šuflatech šmátrat po nečem, čím bych zastavila krvácení, když mi Levi chytl ruku s řezancem a dal na ní kapesník. ,,Drž si to tam 5 minut a mělo by to snad přestat krvácet." Řekl a obrátil se zpátky k plotýnce. Zrychlil se mi tep a tváře mi zase nabraly rudej odstín. Dřív jsem na všechno byla sama, ale teď je tady on..a všechno změnil.. ,,Nemusíš mi pomáhat jestli nechceš. Stejně by ses měl ještě šetřit, ztratil si hodně krve a-" Nestihla jsem ani dokončit větu jelikož mě přerušil. ,,Je mi fajn." Nic jsem na to už neříkala a mlčky přikývla.