Jenom hrdost a chlouba

3. část

Nacházeli se ve sklepeních Malfoy Manoru, která byla obrovská. Draco mávnul hůlkou a louče na stěnách se rozhořeli a hnedle jim osvětlili cestu. Nechápal se, že zrovna sem ji chce ukrýt než se rozmyslí, co dál. Zrovna na tohle místo, kde je uložené jejich největší rodinné tajemství. Tajemství, které matka oplakává, otec proklíná a on? Jemu to je vlastně jedno. Stal se otcovým miláčkem. Hledí si ho. On vyhrál. On, Draco. Ano, je sobec, je moc rád, že právě on je klasický blonďatý Malfoy!!

Hermiona měla snad ještě větší strach než tam nahoře. Aspoň to tam vypadalo, že si toho někdo hledí, ale tady? Studené podlahy a kamenné stěny. Dveře ze dřeva i ze železa. Otevřené i zavřené. Dokonce tu byly mříže - cely. Malfoyovi mají v domě cely. Proč jí to tolika překvapuje? Byla si jistá, že ji sem Draco zavře a hnedle půjde za Luciusem, který si jí podrobí. Už přestala počítat, kolikátá slza ji stekla po tváři a vsákla se do mikiny. Harry, Rone...

Zabočil za roh a doslova ji vhodil do místnosti, až spadla, o pár metrech, s malým obdélníkovým oknem, do kterého stejnak nešlo nijak velké množství světla a především s uzavřením, které se dveřmi nazývat nemohly. Byly to mříže a ona hnedle pochopila, že je v cele, do které věděla že půjde, ale modlila se, že tomu tak nebude. Draco popadl mříže, zacvakl je a hůlkou uzamkl. Díval se na ní, jak s vytřeštěnýma očima plnýma strachu leží na zemi. Na tváři se jí leskly cesty po slzách. Na čele měla krvavý šrám, musela k němu přijít, když jí lapkové chytili. Ačkoliv si potom nadával, nemohl odolat a šrám jí uzdravil. Zjistil, že ho tíží něco jako vina. Cítil se hrozně, cítil se provinile za to, že jí sem zavřel. Bylo mu jí líto.

Záře ohnivých plamenů z loučí, Hermiona sledovala, jak se odráží v Dracových modrošedých očí. Nikdo takové neměl. K němu jednoduše patřily. A i kdyby existovaly stejné u někoho jiného, neslušeli by mu ani je nedokázal používat jako on.

"Nic vám neřeknu! Je ti to doufám jasné?! I kdybyste mě mučili!"

"Tak to se ještě uvidí. Grangerová, obdivuju tvou odvahu chránit někoho, kdo tě zradil. Chytili tebe, ne je. Opustili tě. Tvoji nejlepší kamarádi, jak smutný příběh. A věř, že pro tebe Potter s Weasleym nepřijdou!"

"Najdou mě." špitla. Vzal jí veškerý vítr z plachet, jak byla statečná, tak se stala zranitelnou.

"Naivko." obdaroval jí snad nejslušnějším jménem, které jí kdy dal. Otočil se, musel odejít. Nevydržel by pohled na ní ani pocit, že je na tomhle místě. Nechtěl by potkat někoho, koho roky neviděl a stal se zavrženým. Nechtěl si rozhněvat otce.

"Díky." slyšel za sebou. Nedalo mu to a otočil se. Se zdviženým obočím se na ní zahleděl. Čekal, že vysvětlí, za co nepochopitelně děkuje. Vždyť jí právě dal pod zámek! Musela být úplně blbá! "Díky za tohle." řekla a sáhla si na čelo, kde ještě před pár minutami měla dlouhý a hluboký šrám, který si udělala, když hlavou jela po hrubé lesní zemi.

"Neděkuj, protože jednou budeš ráda za pouhý šrám na čele. A bude to brzo, Grangerová, brzo!"

"Proč jsi to vlastně udělal, když hodláte stejnak prolévat mou krev za účelem získání informací? Proč jsi projevil tolika lidskosti a pomohl jsi mudlovské šmejdce?" neodpustila si.

"Poslední radost před budoucí smůlou, utrpením? Ber si to jak chceš, je mi to fuk. Hlavně už žádné otázky. Otravuješ!" odpověděl. Nemohl jí přeci říct pravdu. Jak by vypadal? Někdy se mu ze sebe samotného dělalo zle. Rozešel se a vydal se vstříc schodům, pryč ze sklepení. 

Hermiona sledovala, jak odchází. Jen jak prošel hlavní chodbou, začala za ním každá druhá louče zhasínat. Ponořila se ještě do větší temnoty. Měla hlad a strach. Toužila se vykoupat a převléci. Přála si mít hůlku, kterou ztratila někde v lese a především by u sebe chtěla Rona s Harrym.