Jenom hrdost a chlouba

26. část

Hermiona jim nestihla říct ani dvě věty a už si museli objednávat. S úsměvem na tváři si diktovala, co všechno si dá. Zato mužská část byla skromnější. Bylo jí to fuk, že na ní koukají jako na otesánka. Servírka odešla a Hermiona konečně mohla pokračovat ve svém několikadenním utrpení. I když... nebylo to až takové utrpení. Umírala strachy, ale zase zažila nemyslitelně příjemné věci. Kdo by to byl řekl?

Hermiona jim řekla všechno. No, pár intimních detailů vynechala - kluci nemusí vědět všechno dopodrobna. Co tahle nějaké soukromí? Začala tou nešťastnou věcí při útěku před lapky. Pokračovala ubytováním ve sklepních celách v Manoru. Následovala Malfoyovským tajemstvím a zakončila to nepochopitelnou pomocí od Draca, která nedopadla až tak růžově, když ho napadl jeho vlastní otec. Zírali na ní s otevřenými ústy, vyvalenýma očima a vůbec si nevzdechli, že jim mezitím káva úplně vystydla.

"Malfoy, že má bratra?" nechápal Harry. Jeho reakce byla stejná jako její, když to poprvé slyšela.

"Dvojče?" zděsil se Ron.

"On ti pomohl utéct?"

"Celej život ho věznili?"

"Proč to udělal?"

"Jak je to možné?"

"Nějak to nechápu, cože?"

"Proč by to dělal?"

Pokládali jí znovu a znovu jednu otázku za druhou. Ptal se jeden přes druhého. Skákali z jednoho na druhé. Nic nemělo řád. Byli překvapení, zděšení, vykolejení, pobouření a zmatení. Nedivila se jim, byla na tom podobně - možná stále je, jen to nedává tolik najevo. Ale rozhodně se musela usmát nad jejich mimikou v obličeji. Aspoň něco úsměvného. Kdy se naposledy usmála? V Bradavicích, kdy bylo všechno v pořádku? Ne, tam se smála. Ale úsměv na tváři měla naposledy v Malfoy Manoru. Jaký nesmyslný a krutý paradox zároveň.

Snažila se Harrymu a Ronovi odpovědět. Jenže těch odpovědí tolika nebylo, protože sama netušila, kde vlastně byla pravda. Neviděla Dracovi do hlavy a netušila, co měl v plánu ani, co z toho bude mít. Snažila se... ale nebylo to dostačující. Rona to rozčilovalo, Harryho znepokojovalo a jí? Jí to hřálo u srdce a zároveň mrazivě děsilo. Byla zmatená.

I když se klukům svěřila, stihla nejen sníst všechno objednané jídlo, ale i vypít svůj šálek kávy - teplé minimálně. Ti dva měli stále před sebou nedotčené bílé porcelánové hrnky.

"Předpokládám, že tu kávu už pít nebudete. Musíme jít. Někam, kde budeme moci složit hlavy."

"Je dopoledne! To chceš jít spát?" zeptal se stále zmatený Ron.

"Nemyslela jsem na spánek, prostě úkryt. Musíme se někam ukrýt a promyslet následující..."

"Následující co?" skočil jí do toho Harry. Díval se jí do očí přes jeho kulaté brýle. Je to její nejlepší kamarád - zná ji! Ví, že jim něco tají, že má něco na srdci, že chce něco podniknout a bude potřebovat i je. Věděl to a toho se bála.

"Prostě... co bude dál." řekla až moc viditelně bezmocně a rozhodila rukama.

"No, jasně, co bude dál? Hermiona má pravdu. Musíme se někam zdejchnout. Mimochodem jak zaplatíme? Pochybuju, že máte po kapsách nějaké mudlovské peníze!" zajímalo Rona. Stále byl svým způsobem vyjukaný z událostí a jeho působení v mudlovském světě. Řešil nepodstatné.

"A na co máme hůlky?" namítl Harry.

"Vždyť mimo školu je zakázané kouzlit, zvlášť tady!" pokračoval a na důkaz  ukázal, které místo myslel.

"Podívej se, co se děje v kouzelnickém světě. Rone, jsme ve válce, jsme nejhledanější ze všech! Myslíš, že sejde na tom, když porušíš zákaz kouzlení?!" dotazoval se ho Harry. Jeho hlas byl pevný, ale zároveň v něm bylo něco, co se nedalo jen tak rozluštit. Čím to? Možná, tím, že téměř vše se točilo kolem něj. A dělo se to kvůli němu.

-

Shodou okolností se ukryli před světem v domě číslo 934. Harrymu to číslo bylo nepatrně povědomé. Pak na to přišel. Kdyby trojka a čtyřka byly ve zlomku, bylo by to označení nástupiště, kde každý rok nastupovali studenti školy čar a kouzel v Bradavicích, ke kterým samozřejmě patřil i on a jeho nejlepší přátelé.

Byl to polorozpadlý, zchátralý dům na samém konci ulice beze jména. Ale rozhodně pro úkryt skvělý. Sice tento dům by asi neměl nosit titul domu, protože to byla opravdu ruina, ale nacházela se tam i jedna naprosto nedotčená a hlavně obytná místnost, do které se rádoby nastěhovali.

Ron se svezl na špinavý gauč, který byl u stěny. Harry naopak na dřevěnou židli u okna. Hermiona se rozhlížela. Nijak zvlášť se jí tu nelíbilo, ale věděla, že by si neměla nijak stěžovat ani být povrchní. Rozmýšlela kam si sednout. Volno bylo na gauči i u Harryho - u okna byly dvě židle. Ta druhá - převržená. Znala se. Věčně nerozhodná v naprostých banalitách. Pak vzdychla a zvolila gauč. Gauč nebyl malý, ale ona si i tak sedla co nejblíže Ronovi.

Zvedl hlavu ze záklonu a podíval se na Hermionu. Byla to jeho nejlepší kamarádka. Když jí poznal poprvé, byla příšerně otravná, pokaždé ho opravovala a napomínala. Byla otřesná a nedivil se, že si nenašla žádné kamarádky. Ale postupem času... si jí oblíbil. Měl jí rád - moc. Bylo by to už moc očividné nebo stále v hranicích přátelství, kdyby jí položil ruku... ale ne.

Jen, co to zavrhl, Hermiona se o něj opřela. Až moc viditelně a spokojeně si oddechla. Cítila se v bezpečí, protože byla v okruhu svých blízkých přátel. Cítila se tak, protože se dotýkala Rona. Z něho vždy sálala pozitivní energie, nevěděla proč - vždyť ho znala, jaký byl strašný zmatkář a strašpytel a tak, ale prostě to tak bylo!

Zavřela oči, jenže hnedle ve vteřině se za víčky objevil Dracův obličej a ty jeho bolestné oči. Musí mu pomoct. Musí se svěřit klukům. Musí je požádat a především přesvědčit, aby jí pomohli. Dluží mu to.

"Kluci?" přerušila ticho, které  trvalo od té doby, co vešli dovnitř.

"Hm?" ozvali se oba najednou. Jako kdyby jim došla slova nebo neměli sílu.

"Ještě něco jsem vám neřekla." začala. Věděla, že musí - už to nakousla. Ale neměla odvahu. Budou jí mít za blázna. Vysmějí se jí. Řeknou, že ne.

"A co? Že má Malfoy ještě sestru? Aby jich nebylo víc než má naše rodina členů." snažil se zavtipkovat Ron. Snažil se odlehčit situaci. Dřív by se Hermiona zasmála nad tou představou, ale dnes ne. Spíš jí to bolelo. Musí mu pomoct! Dluží mu to! Opakovala si to stále dokola. Pořád.

"Chci se tam vrátit." řekla narovinu.