Jenom hrdost a chlouba

30. část

Když si uvědomili, že už nejsou v bezpečí polorozpadlého domu v okrajové části Londýna číslo 934, rozhlédli se. Stáli na kraji lesa a před nimi se tyčilo obrovské monstrum. Malfoy Manor. Tak, jsou tady.

"Proč nejsme rovnou tam?" ukázal Ron na dům.

"Bylo by to rozhodně jednodušší." přikývl Harry.

"Tak dalece jsem nepřemýšlela!" vyjela na ně Hermiona.

Mezi nimi bylo velké napětí. Řítili se někam, kde netušili, co je čeká. Nikdo z nich nemohl moc přemýšlet, natož, aby řešil několik kroků dopředu. To i na Hermionu Grangerovou bylo moc!    

"Tak ještě jednou." vybídla je sama, když si uvědomila, že Harry má možná pravdu. Modlila se, aby se objevili tam, kde na nikoho hnedle nenarazí. Potřebovali moment překvapení.

-

Hermiona a její přátelé se rozhlédli kolem sebe. Byli uvnitř temného, chladného a naprosto nelidského baráku. Stáli v obrovském pokoji - sále. Hermioně ta místnost připomínala tu, kterou viděla v té děsivé, mučivé vidině. Neubránila se, když jí děs otřásl tělem. Kde by měli začít? Kde má hledat Draca? Kde je Lucius a kde skončil Will?

Hermiona neudělala ani tři kroky, když zaslechli hlasy. Někdo jí popadl za paži a stáhnul zpátky do bezpečí, kde se zjevili.

"Tys ho zabil!"

"Byl to šílenec, tyran! Musel jsem, nebylo vyhnutí!"

Hermiona okamžitě poznala, komu ty dva hlasy patří. Narcissa a Draco. Slyšela je dostatečně, jenže si stále neuvědomovala, o čem to hovoří.

"Tys ho zabil!!" zopakovala Narcissa.

"Matko,..."

"Za to zaplatíš! Za všechno zaplatíš! Až se to dozví ostatní... smrtijedi a... a pán zla, tak zaplatíš, Draco!" křičela, div neochraptěla.

"Tohle není věc smrtijedů ani Voldemorta, tohle je jenom naše, rodinná záležitost, rozumíš? Trýznil tě několik let, odpíral ti vlastní dítě. Vlastně tě ani skutečně nemiloval! Jednoho syna zavřel pod zámek a mě? Mě nakonec mučil! Byla jsi svědkem! Mě, Draca Malfoye, kterého zbožňoval, preferoval, byl na něj hrdý a jen se mnou chlubil, tak nakonec mučil - skoro mě zabil, proboha!!!"   

"Zaplatíš!"

"Nedal mi na výběr! Buď já nebo on. Můj život mi je dražší, ano jsem sobec! Jsem natolik sobecký, že jsem dokázal zabít vlastního otce, abych přežil! Uvědom si, že tohle mám po něm! On byl stejný! Nezaváhal by - víš, že by mě klidně popravil! Mě!!!" zařval rozčileně Draco. Křečovitě svíral hůlku, se kterou jen před několika chvílemi zabil svého otce - Luciuse Malfoye. Musel sebrat veškerou svou odvahu a sílu. Srazilo ho to téměř na kolena, ale nakonec to dokázal. Dokázal říct ta dvě slova. Tu smrtelnou kletbu. Na vlastního otce... Je zrůda.

Zrůda? Opravdu? A co byl on? To samé! Potatil se. Draco si uvědomil, že je celý Lucius. Je stejný jako on! Stejná zrůda.

"Jak jsi jen mohl?! Ačkoliv to Lucius nechtěl vidět, věděl to. Byl a stále jsi pouhý zbabělec a já se postarám o to, abys za to zaplatil! Pomstím Luciuse!"

"Poslouchalas mě? Posloucháš sebe? Jsi moje matka, máš stát na mojí straně, bránit a chránit mě! Myslel jsem, že jsi na mojí straně! Na mojí!!!" křičel a stále nedokázal pochopit, co vlastně slyšel, co si uvědomil. Byla to přeci matka. Každá matka chrání své děti a miluje je nade vše. Chrání je, i když se proti nim obrátí jejich vlastní otec. Leckdy položí svůj život, aby dítě přežilo, tak proč ho Narcissa zradila? Zklamala? Proč jí na něm nezáleží?

"Budeš trpět." byl to příslib.

"Víš, kdo jsem?" zajímalo ho.

"Jistě. Jsi pouhý odporný a zbabělý vrah. Otcovrah. Zničil jsi všechno a všechny. Zaplatíš za to, o to se postarám!"

"Ne, jsem tvůj milovaný syn. Tohle jsem chtěl slyšet. Jsem tvůj syn, Draco!"

"Ty už nejsi mým synem. Nejsi mým milovaným synem, Draco! Už nejsi!" vřískala. Na tu dálku to nebylo vidět, ale podle hlasu do toho plakala.

Hermionu to bolelo za něj. Tohle nebylo zrovna příjemné slyšet od vlastního rodiče. Bylo evidentní, že Dracova matka zešílela. Tak moc, že jí nezáleželo na Dracovi, ale na tom tyranovi Luciusovi. Toužila se mu pomstít za jeho smrt a měla v plánu to rozjet ve velkém. Klidně by na něj poštvala všechny smrtijedy. A vůbec jí nezajímalo, že jsou rodina anebo to, že všichni k těm stoupencům patří stejným dílem.

Neubránila se vzpomínce na Dracovo tetování na paži. Ten hrozný symbol. Do reality jí vrátil pohled, který měl účinek jako kyblík ledové vody, který člověka zlije od hlavy až k patě.

Narcissa Draca odzbrojila. Hůlka mu odletěla někam do kouta. Vypadal vyděšeně a jistě i byl.

"Chceš mě snad zabít? Ty, mami?"

"Musím to udělat. Život za život!"

"Musíš nebo chceš?" nedokázal si to odpustit. Hrozně ho to zajímalo, protože ta žena, která před ním stála, už nebyla jeho matkou. V nitru duše si myslel, že když se odhodlá, tak se i Narcisse uleví. Jenže se spletl. Nechutně moc se spletl. V životě by neřekl, že se zrovna ona k němu postaví zády. Že se bude chtít mstít za to, že všem ulevil. Že ukončil život Luciusovi. Nejraději by s brekem utekl, někam do bezpečí, kde by měl klid.

"Musím!" přiznala.

"Upřímně jsem si myslel, že řekneš to druhé, drahá matko!" to oslovení procedil skrz zuby. Zprotivila se mu. Zklamala ho. Pochybila a to jí nikdy nehodlal odpustit, ať už jeho život bude nadále trvat jakkoliv dlouho.

"Tak do toho." vybídl ji. Roztáhl ruce a čekal, kdy mu hůlkou namíří na hruď, oděnou jen v černé košili a vysloví smrtící kletbu.

Hermiona pozorovala jak Narcissa zvedá ruku. Připadalo jí to jako ve zpomaleném filmu. Věděla, že musí něco podniknout. Věděla, že musí zasáhnout. Nesmí mu dovolit, aby ho zabila, aby zemřel. Nepřežila by, kdyby se mu něco stalo!

Neváhala a vyběhla z úkrytu, ze kterého to všichni tři pozorovali. Ani Harry ani Ron jí nedokázali zastavit, protože je překvapila svou náhlou reakcí.

"Nééé!!!" rozkřikla se a běžela ke Dracovi, aby se před něj postavila. Aby ho zakryla vlastním tělem jako to udělal on v lese. Stalo se to tak rychle, všechno během pár vteřin.