Jenom hrdost a chlouba

4. část

Přistihla se, že usnula. Vyděšeně kolem sebe hleděla, ale krom tmy toho moc nezahlédla. Až pak si uvědomila, že je v Malfoy Manoru - v soukromém vězení. Jak dlouho už tu trčela? Deset minut? Hodinu? Den? Zamyslela se nad domovem, nad svým pokojem, svými rodiči. Chtěla by to všechno ještě jednou vidět. Jaká je ale šance?

Najednou zaslechla kroky. Že by si pro ní už přišli? Draco nebo snad Lucius osobně? Přišel čas na kletby, které se nepromíjejí, kterých se Malfoyovi neštítí? Přikrčila se do nejbližšího rohu místnosti a čekala. Louče se znova rozsvěcovaly, a tak odhalovaly tváře možných návštěvníků. 

Vysoká postava, zahalená v černém plášti se kolem sebe rozhlížela jako by čekala, že ji v okamžiku někdo odhalí. Hermiona toho muže pozorovala a nemohla věřit vlastním očím.

"Co jsi to udělal?" zeptala se. Hlas měla ochraptělý, přesto jí bylo rozumět. Poznala ho, jenže byl jiný. Strach jí opustil, ale jen částečně a vylezla na světlo. Dotyčný se zastavil a pohlédl na ní. Vypadal poněkud překvapeně, ale rychle to zamaskoval.

"Co jsem měl udělat?"

"S vlasy! Co jsi to udělal se svými vlasy?!" nechápala to. Koukala na něj jako by ho viděla poprvé. Tohle k němu nepatřilo!

"Nic jsem s nimi neudělal."

"Ne? Vždyť jsou černé, Malfoyi! Proč sis je obarvil? Vždyť jsi byl blonďatý ještě před chvílí a... proč?!" stále to nemohla pochopit. Byl to Draco, kterého znala, vysoký, elegantní, oblečen klasicky v černé barvě, modrošedé oči, ale už nevlastnil proslulé Malfoyovsky blonďaté vlasy! Dívala se na něj s otevřenou pusou, i když věděla, že je to silně neslušné. Líbil se jí přeci jako blonďák, slušelo mu to, ale co je tohle? Proč to, krucinál, udělal? Hermionu vytáčelo, že stále mlčel. To neměl ve zvyku. Čekala aspoň jízlivou poznámku, ale marně. Pozoroval jí ledovým pohledem a neubránil se šklebu.

"Co chceš slyšet? Že je to nový módní trend?" řekl s pobavením v hlase, udělal dramatickou pauzu, nadechl se pokračoval, ale už vážně, možná unaveně.

"Nejsem ten, kdo si myslíš, že jsem."

"Na co si to hraješ?"

"Na nic. Nejsem herec ani hráč." prohlásil s klidem. Na Malfoye až s moc velkým.

"Nevěřím ti ani slovo! Jak dlouho tu jsem?" zajímalo ji.

"Myslím, že tak tři dny. Celou tu dobu jsi spala. To kouzlo, co ti uzdravilo ránu na hlavě bylo trochu říznutý."

"Cože? Tři dny?! Proč jsi to udělal? Proč jsi na mě vyslal kouzlo, které se nezdálo jako čistě uzdravovací? A už mi vysvětlíš, proč ses obarvil?" nemohla to přestat řešit. Zdálo se to jako zásadní překážka.

"Vysvětlil jsem ti to."

"To, že mi řekneš, že nejsi tím, kým si myslím, že jsi, přeci není žádné vysvětlení! Znáš mě několik let, Draco Malfoyi, myslíš, že se s tímhle spokojím?" vyjela na něj. Nic. Mlčel.

Sakra, teď měla přijít jeho oblíbená nadávka! Žadná mudlovská šmejdka? Nastalo ticho. Zírala na něj a snažila se uklidnit. Takového ho neznala. Nepoznávala. Pouze se ušklíbnul a odešel. Někam do hlubin sklepení.