Jenom hrdost a chlouba

9. část

"Promluvme si, Grangerová. Proč ti na něj tak záleží? Neznáš ho!"

"Vždyť nic neprovedl! A ty ho bezdůvodně mučíš! Cruciatus na vlastního bratra? Vždyť... vypadáte stejně, co kdybys to byl ty?!"

"Bezdůvodné to opravdu není a to on ví! Nejsme stejní, pochop to!!! Bylo by lepší, kdyby neexistoval!"

"Proboha, tě prosím, ukonči to!" nadále prosila a dokonce jí stekly slzy po tváři.

"Nepřeju si, abys ho bránila. Ochraňovala přede mnou. Byla proti mě! Nevíš o něm nic a už se za něj stavíš, co bys dělala v mém případě, no? Nechala bys ho, aby ještě přitvrdil, že?!"

"To bych přeci nikdy nedovolila, Draco. Draco, prosím! Bolí ho to!"

"Je dobře, že trpí!" řekl, ale po další minutě krutého mučení, přestal. A tentokrát si na matku nevzpomněl.

"Pojď ven, Grangerová, skloň se nad ním a polituj ho. Konejši ho od bolesti ve své náruči!" křikl znechuceně, mávnul hůlkou a zámek cvakl.

Byla prakticky volná. Neváhala a přesně podle Dracových slov tak učinila. Tekly jí slzy po tváři, kalily zrak. Jako by to prožívala s jeho bratrem. Jak dokáže být tak krutý?

"Co když uteču?" zmohla se a obrátila k němu zrak.

"Neutečeš." byl o tom přesvědčený. Nemohla utéct. Bez hůlky a na nepřátelském území? V Malfoy Manoru? Na to neměl nikdo, nikdo! Natož nějaká Grangerová! Všude číhá mnoho nebezpečí a bez jeho ochrany je tak zranitelná.

Díval se na ní, jak ho hladí po hlavě, jak její ruka spočívá na jeho hrudi. Kéž by to byla jeho hruď, kterou by zásobila svým teplem, obavou a čím ještě? Láskou? Nebuď naivní, ona tě nenávidí. Nikdy tě nebude milovat. Viděl jsi její oči? Pláčou. Ona pláče kvůli němu, ne kvůli tobě.

Blonďatého Malfoye popadl vztek a zároveň bolest. Celé nitro se mu svíralo. Tohle neměl dopustit. Neměl dopustit, aby se do ní zamiloval, ani aby jí pustil - k němu.

"Nenávidím tě!" vykřikla do ticha. Díky ozvěně se ta dvě slova opakovala stále dokola, že myslel, že zešílí.

"No vidíš, to já si myslel totéž."

"Hermiono, on to dělá, protože tě miluje." zašeptal Will ze země. Hermiona se mu až zděšeně zadívala do modrošedých očí. Téměř zapomněla, že jsou Willovi. Takové má přeci jenom jeden člověk na světě - a to Draco Malfoy. Nemohla uvěřit těm slovům. Byla to hloupost. Will mluvil z agónie, kterou mu způsobil. On ji nenávidí a nic jiného. Už od první chvíle, kdy se setkali, až do teď. Až do smrti. Byl to nesmysl a ona se tím nechtěla zaobírat, protože to v ní vyvolávalo něco nepopsatelného. Malfoy se jí vždy líbil, i když byl zlý, namyšlený a arogantní. Už jako dítě se do něj zakoukala a přes všechno zlé, si ho snad oblíbila. Občas se přistihla, že jí na něm záleží, ale hnedle se okřikla. Upozorňovala se, stále, ale opak byl pravdou. Začínala se do toho zamotávat tak, že se Draco stal hlavní hrdinou jejích snů. Milovala ho. Ale styděla se. Ona přeci nemůže milovat Malfoye. Ani kvůli původu, ani činům, co provedl. Je to hloupé, nereálné a šílené!

"Mlč! Jak můžeš mluvit o něčem, o čem nic nevíš?! To na mě je otec hrdý a chlubí se mnou. To jenom já jsem hrdost a chlouba rodiny, drahý bratře!" tentokrát stočil své slova na Willa.

"Draco, možná jsem odříznutý, ale to neznamená, že neumím číst v lidech. A k otci? Je mi jedno, jak hrdý na tebe je. Jen si pamatuj, že tě zničí a nebude to trvat tak dlouhou dobu."