Jenom hrdost a chlouba

11. část

Když otevřela oči, myslela, že je mrtvá. Ležela ve velké, pohodlné posteli se zeleným přehozem a uprostřed naprosto něčeho fascinujícího. Černý, nádherně vyřezávaný nábytek, skvostné obrazy ve stříbrných rámech, už na pohled hustý, chundelatý a jistě příjemný koberec. V něčem podobném se neocitla ani jednou za poslední měsíce, kdy byla s klukama mimo Bradavice i mimo domovy. Musí být mrtvá a v ráji. Když, ale zahlédla na nočním stolku rámeček s fotkou, kde se téměř neusmívali jen vzpřímeně stáli manželé Malfoyovi, vše jí došlo. Jako třešnička na dortu byl sám Malfoy junior stojící u okna, z něhož hleděl.

Nepostřehl, že už je vzhůru a možná za to byla ráda. Aspoň si ho v klidu a bez zbytečných protestů z jeho strany mohla prohlédnout, i když ho znala nazpaměť. Opravdu. Jen chvíli přemýšlela, co se stalo.

Měla na jazyku stovky otázek, ale nechtěla přerušovat to ticho mezi nimi.

Měl na mysli stovky řešení, které byly absolutně neproveditelné anebo velmi obtížně, ale nechtěl přerušit jejich vzájemnou blízkost. Na jednu stranu byl rád, že ji má u sebe. Ačkoliv by si dal nejraději pěstí, jenom za tu myšlenku. Díval se z okna Manoru, na hluboký les, ve kterém dvakrát bezpečno není. Není tak nebezpečný ani děsivý jako Zapovězený les v Bradavicích, ale není radno brát to na lehkou váhu. Uvažoval a přitom nemohl nic vymyslet. Připadal si už jako blázen.

Otočil se k posteli a pro jeho vlastní překvapení zjistil, že Hermiona je vzhůru a pozoruje ho. Leknul se, ale snažil se to zamaskovat. Ledová maska - tu umí, tu ovládá, ta je jeho. 

"Vyspalá?"

"Díky tobě, ano." odpověděla a ztichla. Draca zarazilo, že nepokračuje bombardováním milionem otázek.

"Žádné otázky? Žádné proč?"

"A odpovíš mi na ně?"

"Ne!" řekl okamžitě a velmi rozhodným tónem.

"Tak vidíš. Bylo by to zbytečné."

Nastalo mezi nimi ticho. On vyčkával a ona? K čemu se měla Hermiona? Byla napjatá. 

"Ani jedna? Grangerová, znám tě! Ty nevydržíš mít zavřenej zobák, aniž bys z něj nevypustila nějaký zbytečný otazníky!" pokračoval s přimhouřenýma očima. Podezíral ji. Prostě jí nevěřil. Poruší to, určitě! Je to Grangerová!

"Nemůžeš teď nic říct, aniž by z toho nevzešla otázka!" pokračoval. Opravdu si nedokázal představit, co by řekla. Bez otázky to prostě nejde. Sám by se ptal jak zběsilý.

Dívala se na něj, jak šílí z toho, že se ho ještě na nic nezeptala. Byl na to zvyklý a ona mu to nedala. To je vše. Samozřejmě, že na něj chtěla vypálit salvu otázek. Co tady dělá? Kde a proč tu je? Proč jí ještě nepředal svému otci? Co má v plánu? Proč jí udělal, to co udělal? Co se vlastně stalo mezi ním a bratrem? Proč se za něho stydí? Jak mohou vůbec člověka držet tam dole? Proč tam není ona? Jak se mohl stát smrtijedem? Naplňuje ho trestat a zabíjet nevinné oběti? Co bude dál? Pustí ji? Zabije ji? Kdy s tím vším konečně skoncuje?! A taky mu jen prostě zatoužila říct dvě slova, která by byla zakončená tečkou. Jenže to nemohla.

Pozoroval ji a čekal. Zajímalo by ho, co se jí honí v tý kudrnatý, mudlovský hlavě. Kontroloval každý její pohyb. Prohrábla si rukou vlasy, protřela si oči a vstala. Nahrbila se nad postelí, jako kdyby jí chtěla ustlat, za to, že jí zválela, když spala, ale včas se zarazila. Široce se rozhlédla. Padl jí zrak na fotografii, kterou měl na nočním stolku. Jednalo se o jeho rodiče. A pak na druhou, kterou měl na komodě. Tam už byli všichni tři. On uprostřed a měl ten svůj okázale slavný poloúsměv. V pozadí byli zachyceni nějací šašci z ministerstva kouzel. Už si ani nepamatoval, o co se jednalo. Nakonec se podívala na dveře, po její levici a hnedle na něj. Pořád stál u okna, ani se nehnul.

"Nechceš, doufám utéct, že ne?"

"Chci." řekla pravdivě. Obdivoval její upřímnost a odvahu. A zároveň se podivoval na její neuvěřitelnou hloupostí. Prý nejchytřejší čarodějka v ročníku, no to určitě.

"Sama musíš vědět, že je to naprostá pitomost, Grangerová."

"Vím."

"Tak proč, to chceš riskovat? Sama víš, kde jsi a v jaké situaci, ne?"

"Musím."

Její jednoslovné odpovědi ho rozčilovali ještě více, než kdyby se ho pořád na něco ptala. Každopádně nemohl jí nikam pustit. Byla by to přece sebevražda! Nebo vražda?

Hermiona neváhala, na nic se neptala, na nic nečekala, nebrala ohledy a chytla po klice. Celkem jí překvapilo, že Draco ani nezamkl. Musela přeci pryč. A jestli má zemřít, musí aspoň zkusit udělat tu poslední možnou věc. Tak či tak.

Měla srdce až v krku, ale vyšla z jeho pokoje. Chodby byly tmavé a až strašidelné. Jak někdo v tomhle mohl vychovávat malé děti? Do teď by měla noční můry a nikdy by to za domov nepovažovala. Chodba nebyla nijak dlouhá a její konec uzavíralo schodiště.

"To nemyslíš vážně! Tohle si vypiješ, ty jeden malej, hnusnej skřete!" zaslechla velmi známý a buráciví hlas. Patřil Luciusovi Malfoyovi. V té chvíli by se jí krve nedořezal, jelikož ho zahlédla jen kousek od místa, co stála.

"Luciusi, tak si vezmeš jiný oblek, nezatěžuj se tím." utěšovala ho Narcissa.

"Jiný oblek? Tady nejde o jiný, ale o to, jak neschopní jsou tihle ušmudlaní pitomci! Máš štěstí, skřete, že musím pryč, ale hnedle jak se vrátím, tak tě trest nemine!" křičel.

"Promiňte, pane. Omlouvám se, pane. Java nechtěl." domácí skřítek musel být hodně mladý nebo hodně starý, dle hlasu, co mohla Hermiona soudit. Dál nemohla poslouchat, ani pozorovat, protože ji Draco chytnul za paži a vtáhnul zpátky k němu do pokoje. Opatrně a především neslyšně zavřel.

"Zbláznila ses, Grangerová?! Chceš, aby tě otec vyhmátnul a na místě zabil? Aby nás oba zabil?" šeptal, ale zároveň křičel, jak moc byl nepříčetný. Jeho bělostná pokožka se zbarvila do ruda. Ještě chyběla pára, co by mu šla z uší. Hermiono, tobě to přijde vtipné? Zachránil ti právě život, před tím nejvíc zlým člověkem, cos měla tu čest osobně potkat, tak se chovej slušně. Okřikla se a donutila zahnat nezdvořilé myšlenky.

Strčil ji do křesla, které bylo kousek ode dveří a na němž měl hozenou košili.

"Hneš se a vlastnoručně tě uškrtím!" sykl. Myslel to vážně. Raději by ji zardousil, než aby otcovu zlobu vrhl na ně dva. Ani pro jednoho z nich by to nedopadlo dobře.