Jenom hrdost a chlouba

13. část

Draco mohl konečně zavřít ty zpropadené dveře. Když se podíval na tu hromadu, hýbala se. Netrvalo dlouho a Hermionina hlava vykukovala nad tím vším prádlem.

"Jsi normální?!" vyjela po něm jako první.

"To narážíš na to, že jsem na tebe nechal vysypat veškerý obsah mých skříní? Upozorňuji, ten obsah je prvotřídní, není si nač stěžovat."

"Je mi jedno jestli nosíš trenky z nejlepší bavlny nebo ze sekáče!"

"No, to by nemělo." poznamenal. Docela ho bavilo jí někdy dráždit v dobrém slova smyslu. Musel přiznat, že někdy i v tom špatném.

"Malfoyi!,..."

"Grangerová, poslouchej mě! Kdybych to neudělal, tak by tě můj otec okamžitě předal, ty víš komu! Slyšela jsi, kam měl namířeno! Máš být vděčná! Zachránil jsem ti kůži! Už po několikátý!" zvýšil hlas. Nebavilo ho, jak ho obviňuje a přitom si neuvědomuje, jak moc pro ní dělá.

"A zase tak strašný to bejt nemohlo, tak nedělej!" přidal si.

Mlčela a dívala se na něj. Chtěla mu vynadat, hrozně vynadat, za to, co jí udělal, ale měl pravdu, což na tom bylo to nejhorší. Zachránil ji. Znova. Ale proč to, krucinál, dělá? A co to mělo znamenat, to s tou Parkinsonovou? Ve škole bylo jasné, že Pansy je z Draca vydřená, ale on jí nikdy nic neopětoval. Bylo mu za obtíž vrátit jí i pohled nebo pouhé slovo! A teď jí posílá takový srdceryvný vzkaz? Nejraději by mu vrazila, aby se probral. Znova!

"Co ti vadí víc? To, že jsem na tebe hodil pár košil nebo Pansy?" rýpnul si. Pozoroval ji, jak se zcela vyhrabala z jeho svršků a došla k němu. Za krkem měla uvíznutou jednu z jeho kravat.

"Mě nevadí Pansy!"

"Vadí ti, Grangerová, přiznej to!" použil sice výhružný tón, ale přesto se bavil.

"Nevadí mi!!" řekla velmi důrazně. Pak jen sledovala, jak Dracova ruka mizí za její hlavou a rázem odněkud vytahuje kravatu. Cítila, že se jí nahrnula krev do tváří. Ještě, že to nebyl jiný kus oblečení. Při pomyšlení na Malfoyovi spoďáry uvízlé za jejím krkem se jí málem podlomila kolena. 

"Vadí!" měl konečné slovo. Jako vždy.

"A co vadí tobě, Malfoyi?!" zaútočila. První kolo možná vyhrál, ale to druhé je její. 

"Mě? Vůbec nic." vypadal až zmateně.

"Ale ano, něco ti tady vadí a já se ptám co a proč?!" nebyla si vůbec jistá, jen takový zanedbatelný pocit. Přesto na něj vsadila.

"Zase otázky? To jsi to dlouho nevydržela!"

"Nezakecávej to! Tak co to je? Co ti vadí?"

"Nic mi nevadí!"

"Ale ano, vadí!" trvala na svém.

"Tak vadí!!!" zařval. Došla mu trpělivost. Byla tak tvrdohlavá!  Neměl ani tušení, co přijde dál.

"A co to je?" zajímala se. V duchu se vítězoslavně usmívala, ale její tvář byla kamenná, nahněvaná.

"Třeba to, jak voláš ze spaní toho špinavýho zrzavýho Weasleyho!"

"Nevolám ho." oznámila zmateně.

"Ale ano, voláš ho!" křikl a ukázal na ní napřímeným ukazováčkem.

"Ne, nevolám!"

"Voláš!!" byl znovu rozčilený a rudý vzteky. Cítil to sám na sobě. Nechtěl, aby se to tahle zvrtlo. Zatoužil ji vyprovokovat, pohrát si, ale rozhodně nechtěl říct pravdu. Vadilo mu to, ale rozhodně by to nikdy nepřiznal a už vůbec ne před ní. Taková chyba!