Jenom hrdost a chlouba

16. část

Cvakl zámek. Hermiona se otočila s knížkou v ruce a leknutím jí vypadla na podlahu. Dívala se, jak vchází Draco, snad ještě bledší než normálně. Hlavou jí bleskla obava. Co se to s ním děje? Kam se poděl ten sarkastický, sebevědomý a nafoukaný, zbohatlický spratek? Ehmm... - v duchu si odkašlala - tedy, blonďatý Malfoy?

"Musíš šahat na moje věci, šmejko?" zeptal se a věnoval jí znechucený škleb. Omyl, ten arogantní spratek je ve formě. Něco se jí muselo zdát - a zdání klame.

Nesnížila by se, aby tu knihu zvedla. To by jí čest nedovolila. Naštval jí, a i když jí to neskonale mrzelo, téměř krvácela, vzdorovitě do té knihy kopla, až zalítla pod postel.

"Jo a můžu do nich i kopat, Malfoyi! Kde máš to moje slibované jídlo?"

Hned jak Hermiona vyslovila tu otázku, Draco si uvědomil, že jí něco přislíbil a selhal. Došel sem z jídelny skoro jako v transu. Pamatuje si jen, že se zastavil před těmi schody - tam dolů. Pořád mu vrtalo hlavou zda to podniknout nebo ne.

Bože, babral se s touhle šmejdkou už několik dní, dokonce jí pomáhal a vlastně neví nic. Všichni touží po odpovědi a jeho to ani nenapadlo. Ani si nevzdechl, aby se zeptal.

"Zapomněl jsem." řekl a vykouzlil něco poživatelného.

"Ale říkal jsi, že z hůlky..."

"Mlč a jez. Pokud máš hlad, sníš to." odbyl jí a posadil se pohodlně do křesla.

Hermiona poslušně zavřela pusu a podívala se na ten zázrak. Moc valně nevypadal, ale hlad je opravdu mocný, proto neváhala a vrhla se na instatně-hůlkové jídlo. Mezi sousty se několikrát podívala na Draca. Jednou ho viděla dívat se z okna, podruhé přímo na ní. Znervózňovalo jí to, ale ani necekla. Měla plnou pusu. A vůbec, to jídlo není tolika špatné, Malfoy je jen rozmazlenec!

Bál se. Hrozně ho děsila představa, co by následovalo, kdyby to spustil. I ta představa byla med, oproti realitě. Věděl to. Jeho otec a pán zla...

Zavřel oči a snažil se tu vidinu obou rozhněvaných mužů vymazat. Chtěl za zavřenými víčky vidět něco naprosto jiného, ale pokud po tom toužil, tak ty oči musel otevřít!

Draco Malfoy byl tak silný, ale připadal si neskutečně slabý. Byl mocný, protože měl jako jeden z mála v rukou život. Mohl ho nechat žít i umřít. Mocné, velké a lákavé. Přesto zodpovědné.

Když viděl, že Hermiona vymydlila talíř, jak hltala, měl na jazyku otázku, která pálila. A nejen jeho.

"Jsi tu dlouho a ještě jsem se tě nezeptal. Jsem k tobě teď naprosto upřímný a očekávám totéž od tebe."

"Poslouchám." vybídla ho. Nadechl se a křečovitě sevřel obě opěradla.

"Kde je Potter a Weasley?"

Při vyslovení těch dvou - především toho ušmudlanýho rezatce by si nejradši překousnul jazyk a vydenzifikoval celou pusu. Jak odporné...

Chvíli se na něj mlčky dívala. Hlavou jí toho tolik vířilo. Vzpomínka na kluky. Jak se s nimi smála. Kde jim je konec. Zda jsou v bezpečí. Zda se ještě setkají. A taky to, že měl Draco pravdu. Je tu už několik dní a na to nejdůležitější se zeptal až teď. Na otázku, kvůli které je tady. Pro odpověď, pro kterou by druzí zabíjeli.

"Nevím." odpověděla po pravdě.

"Nelži! Chtěl jsem po tobě jen upřímnost, na oplátku a ty..."

"Jsem upřímná." skočila mu do toho.

"Myslíš si, že ti uvěřím, že nevíš, kde jsou Potter a ten zrzek? Měli jste plán, takže i úkryty. Řekni, kde jsou!"

"Je mi jedno, že mi nevěříš, ale já říkám pravdu."

"Ty..." zavrčel.

"Něco ti prozradím, už to je asi jedno a není to tak podstatné, ale když na nás lapkové v lese přišli, honili nás a podařilo se jim nás rozdělit. Zakopla jsem dřív než jsme se mohli střetnout a přenést. Nikdy jsem neměli stanovený nějaký úkryt. Střídali jsme se, když jsme museli zmizet a ten, kdo byl na řadě, tak nikdy neprozrazoval místo. A tentokrát na řadě byl Harry. Bylo to pro naši vlastní bezpečnost. Což z toho plyne, že jsem nikdy nevěděla ani nemám zdání, na jaké místo mohli jít, rozumíš mi?!" vysvětlila trochu rozhořčeně. Vjel do ní zase vztek.

A přesto, i kdyby to věděla, tak by tam už nebyli! To dá rozum! Nikdo nemůže být tak hloupý, ani naivní!

Poslouchal jí a nepřerušoval, i když měl chuť, protože stále za ten dlouhý monolog neřekla konkrétní místo. Ale potom, co vyslechl, zauvažoval, že by mohla mít pravdu.

"Dobrá."

"Dobrá? Nic víc mi na to neřekneš?"

"A co bys chtěla slyšet?"

"Třeba co se mnou bude!"

"To ti řeknu, až to promyslím."

"Myšlení není tvoje silná stránka, Malfoyi."

"Bejt tebou, tak se chovám slušně, až poslušně, protože jsem tvoje jediná naděje, ty jedna mudlovská šmejdko."

"Jaká to čest." sykla téměř s odporem.

"Na tebe, až moc velká."

"Ty mi nikdy nepomůžeš, rozhodně ne na svobodu, spíš do hrobu!" řekla už vážně.

"Jsem sice ten, kdo jsem, ale chci ti pomoct."

"Lžeš."

"Já nikdy nelžu. Pomůžu ti, ale budu za to něco chtít." prohlásil a sledoval Hermioninu reakci. Té se rozšířily oči překvapením, ale především hrůzou. Musel se chtě nechtě usmát. Líbilo se mu, že se ho svým určitým způsobem bojí. Dělalo mu to dobře. Ale ten plán musel ještě domyslet, což se opomněl zmínit. Ono lepši.

Hermiona byla zmatená. Nejen jeho nabídnutou pomocí, i když tomu moc velké naděje nedávala, nemohla jednoduše věřit. Nešlo jí to, i když toužila. Ale především jí děsilo, že po ní Malfoy bude něco chtít. Co by mohl...? Neměla tušení co, a nechtěla to ani vědět.

Jenže, když se to nedozví, nemusí se odtud dostat.

Dostala naději, a ta se neodmítá.