Naučím tě líbat! ✔

13 kapitola

Po našem rozhovoru s Crisem už se mi do žádné školy nechtělo se slzami v očích jsem vběhla do svého pokoje.

Každý můj nádech bolel. Každý pokus o to se pohnout bolel. Všechno mě bolelo. Zničené jsem hleděla do stropu, jak mi to mohl udělat? Jak si to vůbec...dovolil? Jak mohl?

Otázky mě napadaly jako roj rozzlobených včel a já se jim nemohla bránit. Nemohla jsem dělat vůbec nic. V mysli mám pořád zakořeněného Crise. A nechce se pustit. Zavibroval mi mobil a vyrušil mě z mého přemýšlení.

Musíme si promluvit.

Tohle stalo v SMS od Crise.

Mám si s ním promluvit? Má to vůbec cenu? Mám? Chci vůbec?

Ve tři u mě v pokoji

Odepsala jsem mu, protože jsme vážně potřebovali promluvit. Je mi celkem jedno jak to skočí, už nemám co ztratit. Jednou si promluvíme a pak už žádný Cris, žádné problémy a prostě nic.

***

"Ahoj" Pozdravil mě Cris, když kráčel do mého pokoje.

"Ahoj"

"Chci ti to vysvětlit" Zamumlal.

"Fajn, chceš kafe? " Stěkla jsem na něj. Pokrčil rameny.

"Jo, asi jo"

"S cukrem? "

"Jo"

"Tak pojď dal. " Zmizel jsem v kuchyní. Cris zůstává u mě v pokoji. Udělala jsem mu kafe. Vrátila jsem se k sobě do pokoje a jeho kávě jsem mu dala na stoleček.

"Děkuju" Poděkoval  mi ta kávu. "Chtěl jsem říct,..." Odkašlal si a napil se kávy. "Vždyť je to slaný! " pousmála jsem se, ale slabě.

"Absurdní, že?

" To jo"

"To jsem ráda, že to víme. Víš proč? Protože jediný, co může být absurdnější než tohle slaný kafe je tvoje chabá výmluva. Doufám, že mi aspoň nebudeš lhát. A teď povídej! " Civěl na mě jako tělo bez duše. "Co po mně ještě chceš Crisi? Chceš mě zničit ještě víc? " Z koutku oka mi vytekla slza a on opatrně vztáhl ruku, aby mi jí utřel. Prudce jsem ho popadla za zápěstí a zarazila jsem mu ji. Utřela jsem jí hřbetem ruky. "Tak co po mně chceš? " Vydechla jsem tiše, zoufale.

"Odpuštění" Šeptl. Položil hrnek na stůl a dal se ke slovu. "Chci si s tebou promluvit. Chci ti to vysvětlit. Řeknu ti všechno, celou pravdu, ale musíš mě nechat. Vyslechni mě, prosím. " Celou dobu se mi díval do oči. Kývla jsem. Úlevě vydechl a šťastně se usmál.

"Za všechna ta léta, co jsem ženatý na Dianě jsem pomalu zjišťoval, že se do tebe zamilovávám, že nejsi vůbec špatná, a že se za tou tvou nepřístupnou hradbou musí schovávat i něco jiného, něco živého, co potřebuje objevit. Najednou jsem vůbec nemyslel na to, jak tě dostat do postele..." Ale dostal jsi mě tam. Prolitlo mi to hlavou. "Myslel jsem na to, co se skrývá za tou hradbou, co se skrývá na druhé straně. Will o tom samozřejmě věděl, když jsem mu řekl, že jsme se vyspali a tys pak utekla se slovy, že to byla chyba, řekl mi, že jestli budu s tebou tak ti řekne, že to všechno byla jen sázka, což nebyla. Všechno, co jsem ti kdy řekl nebo udělal, bylo proto, že tě miluju. Bál jsem se. Bál jsem se mít s tebou nějaký hlubší vztah. Bál jsem se, kvůli Dianě, že udělám nějakou chybu a všechno pokašlu. Bože byl jsem hrozný srab. Myslel jsem strašně dopředu. A strašně jsem se bál. Moc jsem se bál, že tomu budu o krok blíž, víš? Ani nevíš, jak těžké to bylo. Sebral jsem odvahu a pokusil se o to, o čem jsem přemýšlel celou tu dobu předtím. Začal jsem s tebou chodit a věř mi. Je to to nejlepší, co jsem kdy udělal. A když jsem pak... Mio" Oslovil mě. "Neplač"

Plakala jsem. Plakala jsem štěstím. Okamžitě se zvedl a přešel ke mně, vstala jsem taky. Objal mě a přitiskl k sobě. Zabořil obličej do mých vlasů. Opětovala jsem jeho objetí.

Položila jsem hlavu na jeho hruď. Tisknul si mě k sobě a pomalu mě hladil po vlasech, jakoby mě měl vidět naposled v životě.

Pár minut jsme takhle stali u mě v pokoji a objímali se. Cítila jsem nesmírně velký proud štěstí a čiré lásky, kterou jsem k němu cítila.

Pak jsem se od něj trochu odtáhla. Usmala jsme se. Usmál se na mě taky.

"Věřím ti" Pronesla jsem konečně. "Odpouštím ti. Kdybych věděla... "

"Pšššt" Umlčel mě a něžně mi položil prst přes rty. "Nemusíš o tom mluvit"

Tak jsem místo toho stoupla na špičky a políbila ho. Kdybych mohla, utekla bych s ním někam pryč, mimo dosah a dohled všech lidí. Jen já a on, ale v tuhle chvíli jsem pochopila, že jsem šťastnější než si zasloužím.

Myslela jsem, že všechny ty nárazy a otřesy nepřežiju
-ale jsem tady, živá a zdravá. Jen to moje srdce - to zůstalo pošramocené.