Seděla jsem u okna. Hlasitý déšť, jehož kapky stékaly po skle okna, mě uklidňoval.
V ruce jsem svírala dopis, který jsem napsala Crisovi. Zase jsem ho četla pořád dokola. Brečela jsem. Nebyla jsem schopná zastavit slzy a vzlyky, které se draly z mých úst. Viděla jsem mlhavě, ale to mi nezabránilo číst si ten dopis pořád dokola.
Chtěla jsem křičet. Řvát. Ječet. Kopat. Bouchat. Ničit. Přála jsem si to že sebe všechno dostat. Proč mi nikdo nerozumí? Musím se naučit, že bolest je nejsilnější emoce, kterou může někdo cítit. Kolik bolesti vůbec dokáže takové srdce snést?
Ztrácím ho. Zničila jsem ho. Zničila jsem všechno, co jsem jenom mohla. Musím ho nechat být, protože pokud to neudělám zničím ho ještě víc. Asi jsme se neměli ani potkat.
Krví mi začala proudit bolest po celém těle. Cítila jsem to v sobě. Všechno mě pálilo, bodalo, bolelo. Nikdy jsem si nemyslela, že bych se mohla nebo že se budu cítit takhle.
Zdálo by se mu to divné. Nepochopil by to. Nikdo by to nepochopil. Nikdo se do mě nedokáže vcítit. Nikdo mi nerozumí. I já sama sebe přestávám občas chápat.
Hřbetem ruky jsem si setřela mokré potůčky slz.
Potřebuju být chvíli sama. Každý občas potřebuje být sám. Přemýšlet. Brečet. Snažit se z tohohle stavu zničení dostat.
Crisův obraz se mi neustále zjevoval před očima. Srdce mi bilo jako o závod. Zhluboka jsem dýchala, snažila jsem se uklidnit a zbavit se pocitu nevolnosti.
Neustále mě dělá slabou. Bolelo to...
'Prostě ho vymaž z hlavy! 'Říká mi moje podvědomí.
'Kdyby to jen bylo tak jednoduché. Kdyby to vůbec fungovalo. ' Odpověděla jsem mu.
'Byl takový ten typický kluk v jeho věku. '
'Ne, nebyl. Byl jiný. Odlišný. Nebyl jako ostatní. Nikdy. ' Zase jsem mu odpověděla.
***
Mohlo uplynout deset minut a já jsem se pořád nepohnula z místa. Stala jsem u jejich domu, u jejich zavřených dveří a brečela. V ruce jsem svírala dopis, který jsem mu napsala. Hodila jsem ho do schránky.
Naše společná budoucnost se mi hroutila před očima jako dětská stavebnice. Jako domeček z karet a já to jen tiše pozorovala se slzami v očích.
Věděla jsem, že z toho se už nevymotam.
Tak hezky to začalo...
... a takhle se to posralo.
ČTEŠ
Naučím tě líbat! ✔
RomanceTisknul jsem si ji k sobě jako malé dítě. Nechtěl jsem se od ní odloučit, a ona to věděla. Ale i přesto se přinutila mírně mě od sebe odstrčit. Pak se pousmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho. " Ještě se někdy určitě uvidíme. " " Jasně. " Jenže...
