Naučím tě líbat! ✔

25 kapitola

Když jsem ráno šel do práce, podíval jsem se do schránky. Byl tam nějaký dopis s mým jménem. Sedl jsem do auta a v ruce jsem svíral ten dopis. Otevřel jsem ho.

Crisi...

Sedím, píšu a snažím se nezranit tebe, ani sebe. Snažím se udělat všechno správně, jak by to mělo být.

Vím, že nemůžu utéct sama před sebou tak, že se budu stěhovat z místa na místo. Vím, že opustit tě je velká chyba, největší chyba mého života... a já to prostě udělala. Musela jsem to udělat. Vím, že to není správné.

Zranila jsem tě. Zničila jsem tě. Plně jsem si to uvědomovala. Bolelo mě to, ale já nemohla jinak. Bala jsem se. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Byl jsi jediný člověk, který mi rozuměl. Byl jsi jediná osoba, který jsem mohla naplno věřit. A já všechno zbořila jednou jedinou emocí... láskou. Rozhořívala jsem ji k tobě pomalu jako malý snadno přehlednutelný plamínek ohně...

Neměli jsme to dělat. Zničila jsem ti rodinu. Vím, že ničím všechno kolem sebe, včetně mě i tebe. Tak tvrdě jsme pracovali, ale myslím, že je čas přestat.

Omluva nestačí, ale já se ti i přesto hrozně moc omluvám. Chápu, že mi nejspíš to nikdy odpustíš. Ale Crisi musím ti říct další věc... i přes všechny ty roky tě pořád miluju. Miluju tvůj úsměv. Tvoje hnědé oči. Tvoje rty. Miluju tě všeho.  Nikdy by to nebylo, jen ty a já, vždycky by tam byla i ona.

Doufám, že mi budeš schopen někdy odpustit.

Promiň...

Miluju tě.
Mia

Ne tohle mi nemůžeš udělat. Ne. Všechno ve mně vzplanulo. Všechno se ve mně začalo hroutit a rozbíjet na kousky. Na malé kousky, které ani po slepení nebudou dávat ten dokonalý celek, který byl předtím.

Uvnitř sebe jsem cítil tak obrovskou bolest, že mi kvůli tomu z očí začaly téct slzy. Nešlo je zastavit. Cítil jsem se zlomeně a poraženě.

"Kurva!" Zařval jsem a bouchnul vší silou rukama do volantu.

Nastartoval jsem auto a rozjel jsem se k ním domů. Přál jsem si, aby se mnou mluvila. Aby toho nelitovala. Aby se nebála. Věděl jsem, že tyhle věci se mi nesplní. Moc dobře jsem to věděl.

Lilo jak z konve schylovalo se k bouřce. Doslova i přeneseně, protože jsem tak nějak podvědomě tušil, že mě čeká bouřka i s Miou.

Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal na tmavé hnědé dveře jejich domu. Měl jsem v sobě divný pocit. Pocit, že se něco změnilo. Že něco není tak, jak má být.

Dveře mi otevřela Miina máma.

"Ahoj Crisi. Co potřebuješ? " Zeptala se mě s úsměvem na tváři.

"Ahoj. Je doma Mia? " Zeptal jsem se. Jen nesouhlasně zakroutila hlavou.

"A... víte kde je? "

"Odjela."

"Odjela? " Tázavě jsem zvedl obočí. "Kam? "

"Pryč z města." Co tím myslí? "Sbalila si všechny věci a zmizela. Řekla že odjíždí do New Yorku."

"Nevíte, kdy se vrátí? "

"Nevím. Říkala, že jede na dobu neurčitou." Nechápal jsem to. Nechápal jsem nic. Naprosto nic. Vytáhl jsem mobil a snažil jsem se jí dovolat. Nezvedla mi to.

Otočil jsem se a beze slova jsem nasedl do auta a odjel. Nevím, kam jsem jel. Bylo mi to jedno.

Litovala toho. Litovala toho tak moc. Litovala toho tak moc, že se vypařila jako pára nad hrncem. A mě to bolelo. Bolelo mě to, protože jsem ji miloval. Zmizela. Strašně to bolelo. Srdce se mi roztrhalo ještě na menší kousky.

Mlžilo se mi před očima kvůli slzám. Připadal jsem si jako bez života. Vevnitř mrtvý. Bez duše. Jsem zlomený. Ne, ne zlomený. Nejsem zlomený. Jsem poražený. Jediné, co teď cítím, je čistá porážka.

Včerejší sex v její autě. To bylo její rozloučení, už tehdy jsem to věděl. Nebyl jsem si to schopen přiznat. Nic z tohohle se nemělo stát. Neměl jsem včera odcházet. Měl jsem s ní zůstat. Jsem takový debil.

No tak pak je to tak, všechny ty hádky, pláč, smích, milování, všechno to bylo k ničemu. Člověk nikdy neví, jaký má štěstí, že může strávit svůj život se svojí spřízněnou duši, dokud není donucen žít bez ní.

"Miluju tě Mio. A vždycky budu." Řekl jsem do ticha.