Naučím tě líbat! ✔

6 kapitola

Věděla jsem, že si zahrávám s ohněm, ale i tak se těm vzrušujícím myšlenkám nešlo zabránit.

Zákony jsou od toho, aby se porušovaly.

Políbila jsem ho s úsměvem na tváři. Jenže pak jsem si něco uvědomila.

Za vteřinu jsem odtáhla pohled, abych mu viděla do očí. Pocit nepřekonatelného štěstí vyprchal za ani ne vteřinu, když jsem si uvědomila, co jsme to udělali. Nahradil ho pocit zděšení.

Odtáhla jsem se od Crise a sundala jsem ruce z jeho krku. Odkašlala jsem si. Taky mě pustil.

Nechtěla jsem, abych jsem se dostala na další metu a už vůbec ne, aby mě tam dostal on. Nemůžu si představit, že bych s ním chodila. Nechci. Nechci pokaždé, když ho budu líbat, myslet na Dianu. Na druhou stranu jsem to hrozně chtěla. Strašně jsem se ho chtěla dotýkat, chtěla jsem ho líbat, chtěla jsem dýchat vůní jeho vlasů, chtěla jsem být s ním, chtěla jsem to tak strašně moc, až to skoro bolelo. Ale nemohla jsem.

"Já...Uhm... My..." Začala jsem kontakt. "Udělali jsme chybu." Začala jsem se oblékat a rychle jsem kráčela ke dveřím.

"Nebyla to chyba! " Slyšela jsem ho zakřičet, když jsem vycházela ven.

Nevím proč, ale rty se mi vytvarovat do jemného úsměvu.

'Vím, že nebyla. ' problesklo mi hlavou, ale nemůže to pokračovat.

***

Když jsem se odpoledne vrátila domů Cris tam nebyl, ale byla tam máma.

"Ahoj mami. " Řekla jsem.

"Ahoj. Nevíš, kde je Cris? "

"Ne." Odpověděla jsem, ačkoliv jsem vlastně nevěděla, kdy přijde. Jedna moje část by dala všechno za to, aby nepřišel, ale ta druhá by ho i po našem ranním rozhovoru ráda viděla.

"Chceš jist? " Zeptala se mě.

"Ne." Odpověděla jsem ji.

"Proč? " Pronesla smutně.

"Nemám čas mami. " Všimla jsem si, jak se máma nadechla za účelem něco říct, ale to jsem se už rychle otočila a ještě rychleji opustila kuchyň.

Slyšela jsem, jak za mnou něco zavolala, ale nerozuměla jsem ani slovo a rozhodně jsem se nehodlala ptát.

Lehla jsem si na postel a zazvonil mi mobil. Byl to Cris. Ohhh...

"Ano? " Řekla jsem nejisté.

"Donutím tě, abys přiznala, že to nebyla chyba, a že se to rozhodně stát mělo, Mio. " Pak zavěsil.

Popadla jsem polštář a vší silou s ním mrskla o zeď. Rozčileně jsem zavrtěla a vložila si hlavu do dlaní.

Přála jsem si svůj starý život zpátky. Přála jsem si být tou nudnou Miou, kterou nikdo nemá rád. Přála jsem si být osamělá, bez přátel, prostě sama. Přála jsem si být taková, jaká jsem bývalá předtím bez zájmů, kamarádů a citů.

'Co jsi mi to udělal, Crisi? Proč jsi mě za tu dobu takhle zničil, změnil? '

"Mio? " Slyšela jsem hlas mé matky ozývající se z kuchyně. Prostřelá jsem si oči, které se mi začali plnit slzami. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a tím je zahnala pryč.

Zatáhla jsem za kliku a vyšla z pokoje. Schody jsem seskalovala po dvou. Bylo mi jedno, že tady byla obrovská šance pádu. Nezajímalo mě to. Třeba by mě ten pád konečně probral a vrátil do normálu.

"Co? " Neochotně jsem zamumlala.

"Večeře! "

"Vsak jsem ti říkala, že nemám hlad. "

"Tvé tělo potřebuje živiny! " Obrátila jsem oči v sloup nad její hrou na doktorku. Nakonec jsem se stejně posadila. Hrála jsem si s vidličkou a nimrala se ve špagetách.

"Co se děje, Mio? " Otec na mě upřel svůj pohled, když si všimnul, jak strašně otrávená, unavená a znuděná jsem. Pokrčila jsem rameny a řekla.

"Nic."

"Tohle není nic. " Stál si za svým.

Položila jsem vidličku na talíř, odsunula jsem se od stolu a vstala. "Jsem jenom... unavená. To je všechno. " Lhala jsem.

Rychle jsem se otočila a ještě rychleji zmizela. Jiní rodiče by byli rádi, že se jejich dcera snaží učit, ne? Proč ti mý nebyli? Proč se mnou nebyl nikdo spokojený k sakru?!