V pasti času

Vítej v Baker Street

Následujícího rána vstal poměrně brzy, celý rozmačkaný. Jeho loď nebyla stavěná na přenocování. Opláchl si obličej vodou a vyšel ven. Ovanul ho chladný ranní vánek a on se oklepal zimou. Na takové počasí nebyl zvyklý. Ještě jednou se podíval na lístek, než zadal adresu do lokátoru. Až teď si však uvědomil, že mu tam detektiv nenapsal, v kolik hodin má přijít. Nebude teď moc brzy? Zamyslel se. Vůbec netušil. Nebyl ztotožněn s pozemským stylem života. Možná by měl počkat ještě pár hodin. Mezitím by mohl prozkoumat město. S touto myšlenkou se vydal směrem do Londýna a zcela zapomněl, že od včerejšího večera nic nejedl. Prošel několik ulic a ty, které se mu zdály důležité si uložil do lokátoru. Když bylo jasně vidět, že byla většina pozemšťanů již vzhůru a rušně kmitali ulicemi Londýna, mohl klidně říct, že se to tu podobalo jeho domovině. I když pozemšťané nebyli tak vyspělí. Možná se jim někdy povede Kree dohonit, i když o tom silně pochyboval.

Došel až k Baker Street, přímo před dveře 221B. Chystal se na ně zaklepat, když se samy otevřela. Přímo před ním stála postarší dáma se šedivými vlasy staženými do pevného drdolu. Obličej jí lemovaly vrásky a až moc podezřele se na něj usmívala.
„Vy musíte být ten vojáček, o kterém mluvil Holmes. Jste mnohem hezčí, než jsem si Vás představovala. Je nezvyklé, když za ním chodí takoví hezounci jako Vy a nechtějí přitom vyřešit případ ohledně podvádění. No tak, pojďte dovnitř, nestůjte tu." popohnala ho dovnitř. „Víte, se Sherlockem je velmi těžké pořízení. Možná to tak nevypadá, ale jsem z něj v koncích. Také jsem ráda, že na něj dohlédnete. Už bylo na čase. Teď po schodech nahoru. A kde je mé vychování? Jmenuji se Martha Louise Hudson. Pronajímám to tu panu Holmesovi. A Vy jste?" zaskočila ho.
„Umm, Yon..."
„John? To je moc pěkné jméno. A Vaše příjmení?"
„Watson." řekl po chvíli, když pohledem zahlédl na ulici přejíždět kočár s nápisem Watson and son.
„Jak nádherné jméno. No Johne, ráda Vás poznávám." a nabídla mu ruku. Yon já váhavě přijal a potřásl si s paní Hudsonovou.
„Potěšení je na mé straně."
„Takový milý mladík. A k tomu všemu zdvořilý." usmála se, než ho dovedla před velké dveře. Jednou zaklepala, než vešla dovnitř. „Máte návštěvu a výjimečně to není Scotland Yard." pronesla náhle jedovatě. Otočila se zády k detektivovi a uvolnila mu tak místo ve dveřích.
„Přinesu Vám čaj." usmála se mile na Yona, než odešla po schodech dolů.

Yon váhavě vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a pořádně zanalyzoval místnost, ve které se právě nacházel.

Panoval zde naprostý chaos. Po zemi se válely knihy spolu se zkumavkami, ve kterých byly stále různé směsi chemikálií. Na tygří kožešině se válel kabát z předchozího dne, který Yon moc dobře poznával. Zároveň místnost zaplňovaly nejrůznější květiny, jenž dodávaly zdejšímu prostoru atmosféru džungle. Přímo naproti dveřím se nacházelo veliké okno u kterého stála dvě křesla, mezi nimi malý přeplněný stolek a po levé straně krb,v němž líně plápolal oheň.
„Doufám, že tam nehodláte stát celý den." ozval se Sherlock z křesla.
„Ne, jistě že ne." odvětil zaskočeně, přešel k detektivovi a posadil se do prázdného křesla. Bylo celkem pohodlné.
„Jak se máte?" zeptal se Sherlock a podal mu ruku."Byl jste,... Jste ve válce, předpokládám. Ve velmi vzdálené."
„Jak to víte?" zeptal se překvapeně. Po celou dobu si myslel, že se choval jako správný pozemský civilista. Že splynul s okolím.
„To je jedno. Přišel jste za mnou z nějakého důvodu. Je jisté, že jsem ve Vás vzbudil jistou pozornost. Zřejmě potřebujete moji pomoc. Lépe řečeno, někoho hledáte, ale marně. Navíc je pro Vás Londýn zcela nový svět. Zároveň je znát, že mluvíte výborně anglicky i přes fakt,že jste byl dlouhou dobu mimo zem. Rád Váš případ vezmu. Ale pod jednou podmínkou." usmál se triumfálně. Yon nestačil zírat. Samým překvapením mu klesla čelist, jelikož měl detektiv teoreticky ve všem pravdu. Sherlock se nad jeho reakcí mírně uchechtl.
„A jaká by to byla podmínka?" zeptal se po chvíli Yon.
„Nemusíte se vůbec ničeho bát. Ve skutečnosti to pro Vás bude vcelku výhodné. Sháním někoho,kdo mi bude pomáhat s nájmem. Je tu vše, včetně plně vybavené ložnice. A Vy, můj milý Johne Watsone, vypadáte jako někdo, kdo by uvítal střechu nad hlavou."
„To si myslíte proč?" snažil se hrát jeho hru.
„Jednoduše vypadáte, jako někdo, kdo spal pod ubohým přístřeškem uprostřed pole. Celé Vaše oblečení tomu naznačuje, včetně bláta na Vašich botách." spojil ruce a opřel si o ně bradu. Jeho oči, jako kdyby jiskřily nadšením z nové hry. I tentokrát měl samozřejmě ve všem pravdu a Yon netušil jak reagovat. Vše si pečlivě promyslel, než kývl na souhlas. Navíc,když bude žít ve městě, naučí se zdejším zvykům a splyne tak lépe se svým okolí,než chytí toho proradného špeha.
„Souhlasím s Vaší podmínkou." odvětil a podal mu ruku. Až moc pozdě ho napadlo, že tohle gesto zde může znamenat zcela něco jiného, ale ulevilo se mu, když si s ním Sherlock potřásl rukou na důkaz uzavření jejich dohody a šibalsky se na Yona usmál. Jak mohl být nájem asi tak drahý? Mohl by jednoduše převést několik jednotek do zdejší měny a bude mít vystaráno.

Ještě v ten den se Yon-Rogg přestěhoval do Baker Street. Moc toho neměl. Na rychlo si sehnal nové oblečení, nějaké knihy o zdejší kultuře a pár maličkostí, podle kterých si myslel, že bude vypadat více jako pozemšťan. Včetně velkého sešitu a psacích potřeb,kam si chtěl zaznamenat stopy a poznatky ze Země. Holmes na jeho věci neříkal vůbec nic. Jen ho pobaveně a se zájmem pozoroval při vybalování.

Téže toho večera se společně posadili do křesel u praskajícího ohně. Detektiv s ním chtěl probrat několik maličkostí ohledně jejich nového společného života.
„Doufám, že Vám nevadí vůně silného tabáku?" zeptal se Sherlock a naložil si dýmku.
„Nevadí. Také sám kouřím." zalhal, z části, jelikož kouř samotný mu nevadil.
„To je dobře. Jak jste již mohl postřehnout, mám zde několik chemikálií a velmi často s nimi experimentuji. Nevadí?"
„Vůbec ne."
„Dobrá. Teď bych řekl něco málo o mých ne zrovna oblíbených vlastnostech. Občas mám náladu pod psa a nemluvím s celým světem i po několik dní. V tomto případě mě zcela ignorujte. Bude to tak nejlepší. V té době nejsem moc dobrým společníkem. A co Vy? Když už spolu budeme bydlet, myslím si, že by bylo vhodné, vědět o tom druhém to nejhorší." nad jeho slovy se Yon zasmál. Takový přístup nečekal.
„Jsem puntičkář. Mám rád věci pěkně seřazené a také velmi brzy vstávám." zamyslel se.
„Kam byste zařadil hraní na housle?" zeptal se plný očekávání.
„"To záleží, jak se na ně hraje. Když dobře, je to balada pro uši, ale opačně..."
„Dobře, velmi dobře. Myslím, že si budeme rozumět." smál se. „Jinak ohledně nájmu, ten bude rozdělen přesně na polovinu. Svou část můžete dávat na konci měsíce přímo paní Hudsonové nebo mě. To je na Vás." dodal.