V pasti času

Přizpůsobení

 Po rozloučení s doktorem se všichni tři vydali do Lokiho domu. Tam se s novým členem zabydleli. Loki postupně informoval o všem, co se za 200 let událo. Jak se vše vyvinulo a posunulo dopředu. Ukazoval mu vynálezy se detektiv snažil vše pochopit do nejhlubších základů. Občas mu to rvalo a strávil pak celý den zavřený ve svém pokoji, kde pečlivě studoval než mu to konečně dávalo smysl.
Loki ho také informoval o jeho budoucím já, které bylo po smrti. O Tonym Starkovi, který byl jeho náhradou. Tak tedy o tom myslet nechtěl, ale ta myšlenka ho občas užírala. Tento muž byl středem pozornosti. Byl podle něj technickým géniem a jeho výtvory byly opravdu důležité. Věděl, že není on, ale ta podoba. Občas přemýšlel, jestli by se neměl vydat v jeho zesnulých stopách, ale pak si uvědomil, že tu byl z jiného důvodu.
Hodiny, dny trávil sám zavřený v pokoji. Měl tam televizi a obří monitor, přes který si pomocí hlasu vyhledával informace, ze kterých ho pravidelně bolela hlava.

Něco po týdnu potřeboval Loki pohlídat Shirley. Thor byl pryč a jedinou další volbou byl Sherlock. A jelikož byl rodina a jeho dcerka ho měla ráda, byla to skvělá volba.
Přešel se Shirley za Sherlockem a ten souhlasil. Bůh lži si ale nevšiml, černého mraku, který visel nad Sherlockem a ani papírku od lahvičky se sirupem na kašel a jiných léků. V ten okamžik tomu nevěnoval pozornost a myslel si, že to byl jeden z jeho nových výzkumů této doby. Ještě je oba políbil na tváře a slíbil jim, že pak něco spolu podniknou, než zavřel dveře a odešel. Shirley byla lehce všímavější a viděla, že její druhý táta nevypadal moc dobře.
„Můžeš si odpočinout. Potřebuješ to. Já si budu hrát sama. Ani nebudeš vědět, že tu jsem," usmála se a objala ho.
„Děkuji, zlatíčko," slabě se pousmál a taky jí objal. Jeho rodina byla jako maják naděje v tomto novém světě.

Asi o hodinu později léky, které si předtím vzal začaly fungovat a odvezly ho zela mimo realitu. Jeho mysl v tom okamžiku byla lehká jako pírko a nic jí nezatěžovalo. Žádné nové vědomosti a zbytečné detaily. Zcela nic.
Shirley na druhou stranu byla potichu jak slíbila. Po nějaké době ale dostala žízeň a napadlo jí, jestli její táta taky nechce něco k pití. Přešla k němu a Sherlock na moment vypadal, jako kdyby spal. Jenomže pak si všimla, že jeho oči byly stále lehce pootevřené.
„Tati?" zeptala se ho a vzala ho za ruku. Bez reakce. „Tati?" zeptala se mnohem hlasitěji a stiskla mu ruku. Sherlock ve svém podvědomí cítil, jak ho nějaký slabý hlas volal, ale jak byl vysoko nad zemí, nedokázal hlas zaměřit a vrátit se dolů. Místo toho mu pouze lehce klesla hlava dolů.
„Tati!" a to už téměř křičela a třásla s ním. Tohle až moc připomínalo situaci s jejím strejdou. Místo toho, aby si však vzpomněla na to, jak vše dobře dopadlo, vybavovala si všechny ty věci, kdy si všichni mysleli, že byl mrtvý. Pohltil jí strach.

„Otče!" vykřikla se slzami v očích a rozběhla se za Lokim. Bez klepání vtrhla do jeho kanceláře. Loki akorát seděl za stolem, prohlížel si nějaké dokumenty a navíc během toho hovořil s někým po telefonu.
„...omluvte mě prosím. Bohužel se vyskytl nečekané a naléhavé komplikace. Doufám, že nebude vadit, když tento rozhovor dokončíme jindy," řekl, když si všiml výrazu paniky v obličeji své dcerky. Vyčkal na odpověď, než se s onou osobou rozloučil a zavěsil.
„Otče..." a vrhla se mu do náručí.
„Co se děje?" zeptal se a klekl si, aby se dostal na její úroveň.
„Otče. Tati... Táta Sherlock... mám strach, že mu něco je. Vůbec neodpovídá... Nechci, aby taky odešel do Valhally..." vysvětlila skrze vzlyky.
„To bude dobré," otřel jí slzy z tváře a společně se vydali do detektivovo pokoje. Sherlock byl na stejném místě, jako když odešla pro pomoc.

Loki k němu přešel a naklonil se k němu. Zkontroloval mu puls a ujistil se, že stále dýchal. Všiml si, že měl stále pootevřené oči. Otevřel mu víčka a zahýbal mu prstem před očima. Naprosto bez reakce. Pustil mu víčka a udělal krok vzad, aby si ho pořádně prohlédl. Bylo jasné, že stále ještě žil. Snažil se přijít, co mohlo být příčinou tohohle stavu. Pohledem skenoval po místnosti až si všiml jak za křeslem vykukuje část skleněné flaštičky. Sebral jí a přečetl si název. Sirup na kašel.
„To si snad děláš srandu," procedil skrze zuby. Položil lahvičku na stůl a všiml si papírku se stejným názvem, jako měla sama lahvička. Rychle ho přelétl pohledem a snažil se najít něco užitečného. Nic nenašel.
„Shirley, jdi zatím do svého pokoje. Já se o tátu už postarám," přikázal jí a tak ho pouze mlčky poslechla. Jakmile byla pryč, vybavil si Loki všechna možná kouzla, která znal. Po chvilince si vzpomněl na jedno, které by mohlo fungovat. Nikdy takové kouzlo nezkoušel. Jako člen královské rodiny se ke kontaktu s feťáky nedostal.

Začal se soustředit a vybavovat si jednotlivé kroky a slova než se dal do práce. Naklonil se blíže k detektivovi a kolem ruky se mu vytvořilo zelené světlo. Tu nechal ve vzduchu nad detektivovým žaludkem a pomalým pohybem vedl ruku směrem nahoru přes hruď, po krk až k ústům. U hlavy se zastavil a zelené světlo, jako kdyby přitahovalo veškerou nežádoucí tekutinu léku. Ona tekutina mu pomalu vytekla z úst do zeleného světla, kde se vypařila.

Sherlock stále s hlavou v oblacích si připadal, jako kdyby ho něco chytlo kolem nohou a neuvěřitelnou silou ho to stáhlo zpět k Zemi. Měl pocit, jako kdyby spadl z obří výšky zpět do svého křesla. Jak padal, měl strach že narazí do střechy domu a on to nepřežije, ale místo toho střechou a podlahami prošel jako duch. I tak ale měl pocit, že spadl z obří výšky.

Prudce otevřel oči, dýchal jako kdyby běžel maraton a srdce mu bušilo jako o závod. Stále v šoku se rozhlédl kolem sebe. Jakmile si začal uvědomovat, kde byl a co se stalo, dostavila se mu obří bolest hlavy, jako kdyby celý den a noc propil a ráno se probral s šílenou kocovinou. Okamžitě si všiml zelené záře a povědomé tváře vedle. Záře v Lokiho ruce ustala a on se posadil na stolek naproti křeslu. Věděl, že tam byly papíry, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Sherlock si promnul hlavu a snažil se pořádně probrat.
„Co se stalo?" zeptal se stále lehce mimo.
„To mi pověz ty," odvětil Loki a zkřížil ruce na hrudi.
„Je toho nějak moc," povzdechl si. Moc nových věcí, moc Iron mana, chtěl dodat, ale neměl na to chuť.
„To zvládneme... Spolu to zvládneme," řekl nakonec Loki mile, když se na to podíval z jeho úhlu pohledu. Musel si připadat jako cizinec na jiné planetě.
„Asi," špitl opřel se.
„Určitě," opravil ho, slezl ze stolu a naklonil se k němu až se dotýkali čely. Sherlock chtěl něco chytrého namítnout, ale umlčely ho Lokiho rty. Okamžitě se tomu polibku poddal a přitáhl si ho blíž k sobě. Loki, když se odtáhli mu nakonec usídlil na klíně a laskal ho po vlasech.

„Tak tohle mi chybělo," usmál se Sherlock nabyt novou energií. Možná v sobě měl ještě pár pochyb, ale věřil, že to nějak zvládnou. Věděl, že ho nenechají na dně.
„Mě víc," usmál se Loki. Byl to jeden z těch upřímných úsměvů, které podle Sherlocka uměl jenom on.
„Ne, mně víc," oponoval mu.
„Ne, mně," nechal se pohltit jeho hrou a začali se dohadovat, kdo komu chyběl víc. A než se kdokoliv nadál, opět měli přitisknuté rty u sebe a hladově se snažili získat nadvládu nad tím druhým. Nakonec skončili na tygří kožešině, kterou nechal Loki pořídit speciálně pro Sherlocka. Ještě, než se však zbavili veškerého oblečení, použil Loki na dveře jednoduché kouzlo, aby je zamkl. Pak se dali do prozkoumávání těl těch druhých, jako kdyby to bylo dnes prvně, co je viděli bez oblečení. Za těch dvě stě let a těch několik dní, co ho měl konečně doma dohnali to, co jim čas upřel.

Shirley je chvíli odposlouchávala, aby se ujistila, že její nový tatínek neodešel do Valhally, ale poté, co řeč ustala a nahradily ji podivné zvuky, na které byla ještě moc malá, aby jim rozuměla, rozhodla se vrátit do svého pokojíku.