V pasti času

Allerdale Hall

Sherlock po návratu do Baker Street přemýšlel o celém svém vyšetřování a převážně o baronetovi Thomasovi Sharpe. Byl pro něj mnohem větší záhadou než jakýkoliv případ a než John, u kterého si stále nebyl jistý, co bylo jeho záměrem. Stejně tak si nebyl jistý záměry Thomase, jelikož dokumentace ho popisovala zcela jinak, než jak on měl tu možnost poznat. Téhož večera se také rozhodl, že baronetovu pozvánku přijme. Musel uznat, že jeho pozvání znělo naprosto upřímně, jako kdyby se mu nechtělo odejít, ale kvůli sestře musel. Proč jeho sestra neodešla sama? Co bylo tak důležité a tajné, že museli tak rychle odejít? Co mu šeptala? Tolik otázek a mnohem víc mu vířilo hlavou a on ani na jednu neměl odpověď. I když možná tušil příčinu jejich rychlého odchodu. Z jeho podhledu to vypadalo, že baronet zřejmě netušil, kdo byl, ale jeho sestra to musela zjistit a odtáhnout to, než by mu prozradil něco, co by je kompromitovalo...

Následujícího dne, něco málo po poledni nasedl detektiv do drožky a nechal se odvézt za baronetem. Po více než hodině a půl se mu konečně naskytl výhled na sídlo, jenž se tyčilo na mírné vyvýšenině. Drožkář ho vysadil u brány od pozemku, na které bylo napsáno Allerdale Hall. V policejní složce toto místo však neslo ještě jiný název. Crimson Peak, neboli Purpurový vrch. Mohl se domnívat, že mělo toto místo název podle oné hlíny, ale byla i možnost, že si toto místo přezdívku získalo i jiným způsobem.
Sherlock si upravil oblek a prošel bránou. Vše kolem bylo velice tiché, až na výjimečné zakrákání vran, které se zde nacházely. Během cesty k domu minul veliký stroj o kterém se domníval byl onen revoluční výrobek, o kterém mluvil baronet v bance. Musel uznat, že když ho teď viděl na vlastní oči, byl vskutku velkolepý.
Ještě jednou si ho prohlédl, než se opět vydal k domu. Dům sám o sobě byl veliký a působivý. Kdyby ho baronet však sám osobně nepozval, řekl by, že bylo toto místo několik let opuštěné. Dům byl sice velkolepý, ale zároveň chátral. Již z venku bylo možné spatřit, jak se v hlavní části budovy propadala střecha. Některé tašky byly spadané na zemi a zatažená obloha s černými mraky nepřidávaly na dojmu, že je toto místo opuštěné. Někomu by toto místo mohlo připadat na pohled i strašidelné a jistě nahnat i husí kůži. Ale ne Sherlockovi. Toho takové věci nezajímaly. Jeho zajímalo, co se dělo za těmito zdmi a jaká tajemství ukrývaly.

Došel až ke dveřím, kde k zaklepání použil klepátko, které vypadalo stejně staře jako zbytek domu. Zaklepal přesně třikrát a vyčkával, až mu někdo otevře. Zpoza dveří mohl jasně slyšet kroky a ani mu neunikl letmý pohyb za záclonou ve vedlejším okně. Po tom pohybu mohl slyšet ženský hlas, který zněl dosti podrážděně.
„...Jak tě mohlo napadnout ho sem pozvat?!" vyčítala svému bratrovi. Baronet jí něco odpověděl, ale Sherlock nemohl pořádně slyšet, co, jelikož jeho hlas byl naprosto klidný a stěny tlumily jeho slova.
„Co když něco zjistí? Víš, že se ho pak budeme muset zbavit!" nevzdávala se Lucille a zřejmě si ani neuvědomovala, že ji detektiv slyšel.
„Nic takového se nestane. Já mu věřím," odvětil baronet a bylo jasné, že šel směrem ke dveřím.
„Jak myslíš," odsekla sestra a její naštvané kroky se vzdálily.
Když v domě nastal jakýsi klid, konečně se před Sherlockem otevřely dveře, ve kterých ho uvítal mile vyhlížející Thomas Sharpe.
„Jsem velmi poctěn, že jste přijel. Upřímně jsem ani nedoufal, že moji žádost přijmete," uvítal ho baronet, vzal ho za ruku a stejně jako na večírku ho na ní políbil. Sherlock netušil proč, ale cítil jak mu hořely uši a on v tu chvíli netušil, jak správně reagovat. Okamžitě si vzpomněl na Watsona a jak byl oproti baronetovi zdrženlivější. Byla to pro něj změna. I když v příjemném slova smyslu.
„Takové pozvání dostat se z Londýna jsem nemohl odmítnout," řekl, poté co si slabě odkašlal, aby nalezl svůj hlas.
„Prosím, račte dál a dávejte prosím pozor, kam šlapete, jelikož strop je zde lehce rozpadlý a občas z něj padají kousky," pozval ho dál. Sherlock následoval baroneta dovnitř a musel uznat, že to zde vypadalo jako venku. Kdyby ho sem nepozval Thomas, řekl by, že to zde bylo dlouho opuštěné. Bylo to zde temné a chladné a pouze několik lamp to zde jako bludní duchové osvětlovaly. Thomas zavedl Sherlocka přes chodbu do obývací místnosti, kde se nacházel klavír, dvě křesla, stolek, plápolající krb a na zdech několik obrazů. Na jednom obrazu byl i portrét rodiny Sharpe. Včetně Thomase, Lucille a jejich rodičů. Na tomto obraze byly děti ještě malé, ale i zde Holmesovi neunikl jeden specifický detail. Na tomto obraze mohlo být Thomasovi cca 5 nebo 6 let. Měl však tmavě hnědé vlasy jako Sherlock sám a a stejně tak měl oči modré jako pomněnky nebo jako samo moře. Ale Thomas, který stál vedle něj měl vlasy černé jako uhlí a oči mu zářily zeleně jako dva smaragdy. Další záhada do případu jménem Thomas Sharpe.
„Prosím, udělejte si pohodlí," řekl baronet a posadil se do jednoho z křesel. Sherlock ho následoval a také se posadil.
„Mohu Vám nabídnout něco k pití?" zeptal se jako správný hostitel.
„Šálek čaje neodmítnu," odvětil a ještě jednou si prohlédl místnost. Nikde nic, kromě strašidelné atmosféry. I když to nebude tak strašidelná atmosféra jako ponurá atmosféra.
„V takovém stavu to tu je co si pamatuji," řekl, jako kdyby vycítil, na co detektiv myslel.
„Nepůsobí to tu zrovna přívětivě," přiznal.
„Ale je to domov,... Jediné, co nám zbylo po rodičích."
„To naprosto chápu,..." řekl a ještě chtěl něco dodat, když do místnosti vešla Lucille s tácem čaje. Měla připravené šálky čaje, konvici, ze které stoupala pára a malou nenápadnou cukřenku, která ladila k setu.
„Cukr?" zeptala se Sherlocka. Vypadalo to, že Thomas nesladil.
„Dvě kostky. Děkuji," řekl detektiv nezaujatě a vypadalo to, jako kdyby Lucille nevěnoval žádnou pozornost, ale přitom sledoval každý její pohyb. Byla mu na nejvíc podezřelá.
„Přeji příjemnou zábavu. Kdyby něco, budu v kuchyni," usmála se, když Sherlockovi osladila čas a odešla. Sherlock si vzal šálek čaje, zamíchal ho a přivoněl si k němu. Obyčejný člověk by si toho nevšiml, ale on ano. Čaj byl otrávený. Všiml si známek oměje se stopovým množství durmanu. Oměj je v malých dávkách neškodný, ale ve velkém množství smrtelný. Sherlock si dal šálek k ústům a pouze dělal, že čaj pil.

„Jinak, ten stroj, který stojí před domem, na ten jste si chtěl vzít půjčku?" zeptal se detektiv.
„Přesně tak."
„A jak jste dopadl? Určitě jste udělal dojem," pousmál se.
„Vypadá to tak. Usmálo se na mne štěstí. Teď už jenom dodělat stroj a můžu začít splácet," odvětil pozitivně.
„To jsem rád. Musím uznat, že ve skutečnosti vypadá mnohem zajímavěji než ve zmenšené formě," řekl.
„Velice mi lichotíte, ale nejsem si jist, jestli se mi to vůbec podaří rozchodit. Ať dělám, co dělám, tak i když ho nastartuji, tak se motor přehřeje a abych začínal znovu. Vůbec nevím, v čem je chyba," povzdechl si.
„Pokud dovolíte, mohl bych Vám se strojem pomoci. Trochu se v tom vyznám," nabídl se.
„To je od Vás velice laskavé. Dojdu pro plány," usmál se a odešel z místnosti.

Sherlock tam zůstal sám. Rozhodl se využít příležitosti. Vstal, čaj vylil do jedné z květin, která měla vylepšit vzhled pokoje, ale moc to nepomáhalo. Ještě spěšně prohledal pokoj, ale nic speciálního nenašel, co by mu mohlo pomoc. Žádné stopy, které by ho zavedly k Edith. Ještě rychle nahlédl do chodby. Nikde nic neviděl. V patře si myslel, že spatřil Lucille, ale tahle postava byla o něco větší, vychrtlejší a měla rudé, otrhané šaty, které mu připomínaly svatební. Postava se otočila na místě a prošla zdí. Holmes se raději otočil a vrátil se do křesla. Zřejmě si s ním jeho mysl pohrávala, jelikož nic takového by se nedalo vysvětlit. Thomas se stále nevracel a tak se ještě rozhodl prozkoumat čajový servis, který přinesla Lucille. Nejdříve prozkoumal konvici, ve které nenašel žádné známky jedu. Takže čaj byl čistý. V šálcích to být nemohlo. Takže jedině zbývala cukřenka. Vzal kostku cukru, ale takhle nedokázal nic určit. Navíc na to ani neměl čas. Thomas se mohl vrátit každou chvilkou. V kabátu měl speciální kapsu, vyndal z ní malý váček, strčil do ní cukr a opět schoval do kabátu.

Opět se opřel do křesla akorát ve chvíli, když se vrátil baronet a v ruce měl stočenou roli papíru. Položil je do křesla, odložil čajový servis stranou a rozložil plánek na stůl. Na plánu byl detailně popsán a nakreslen stroj, jenž stál venku. Oba dva muži se nad plánek naklonili a pozorně ho zkoumali. Sherlock musel uznat, že ten plán byl úžasný. Přímo revoluční. Společně se jim podařilo vyladit několik detailů, které by měli stroj vylepšit a možná i konečně rozchodit.
Společně strávili nad plány asi dvě hodiny, než nakonec opět sedli do křesel a jenom tak si povídali o všem možném. Nakonec nastal čas se rozloučit. Thomas doprovodil detektiva ke dveřím.
„Vypadá to, že je drožka již tady. Děkuji Vám za návštěvu. Velice jsem si dnešní den užil," řekl Thomas mile.
„Děkuji za pozvání, pane Sharpe. Bylo to zde velmi... příjemné. Rád jsem Vám pomohl se strojem," odvětil Sherlock.
„Prosím, říkejte mi Thomasi. Pokud nevadí, nemusíme být tak formální," usmál se.
„Jistě, pro tebe Sherlock."
„Sherlocku, bude mi ctí, když mě opět až budeš mít náladu poctíš svou návštěvou. Do té doby, sbohem," a opět mu políbil ruku.
„Doufám, že nebude vadit, když to bude například zítra?" zeptal se.
„To bych byl rád," odvětil a s tím se konečně rozešli.

Thomas se vrátil opět do domu, kde na něj již čekala Lucille s prázdným šálkem.
„Vypadá to, že na slavného detektiva není zase tak chytrý. Prázdný šálek. Vypil to. Jestli budou jeho návštěvy pokračovat, tak se ho jednoduše zbavíme. Dobrá práce, bratříčku," usmála se zákeřně.
„A co když si toho všimne? Edith si po chvíli toho také všimla," řekl ustaraně.
„Tak to by jsi ho měl přestat zvát dovnitř. Jestli si ho nepohlídáš, budu se do toho muset vložit já," pohrozila než odešla do kuchyně umýt nádobí.
Thomas si pouze poraženě povzdechl a odešel do obýváku, kde nechal plány stroje. Smotal je a chystal se odejít do své pracovny, když si všiml mokré hlíny v jedné z květin. Byl si jistý, že je od dob Edith nikdo nezaléval. Ta květina byla postavená hned vedle křesla, ve kterém seděl detektiv. Okamžitě mu došlo, co se stalo a měl z toho radost. Detektiv mu byl velice sympatický a nerad by o něj přišel. Spěšně uklidil své plány, než se vrátil dolů, napustil si vodu do nádoby a šel zalít i zbytek rostlin. Musel zařídit, aby na to jeho sestra nepřišla. Pokud to vyjde, tak se mu podaří zachránit alespoň jednu osobu, která mu kdy přirostla k srdci.