V pasti času

Rozdělení cest

 Následující den, když byl Sherlock opět na návštěvě v Allerdale Hall, se Thomas rozhodl, že před detektivem chce mít co nejméně tajností. Měl v plánu být s ním upřímný. Oba dva muži se zrovna nacházeli v obýváku a Lucille jim jako každý předchozí den připravila čaj. Tentokrát však dala jed přímo do detektivova hrnku.
Oba muži seděli naproti sobě a probírali různé stroje a dění okolo nich. Co je nového ve světě, co se děje v Londýně atd. Detektiv si přiložil šálek s čajem k ústům, aby to vypadalo, že pije. Jednu věc však nečekal.
„Počkej," řekl Thomas, vstal ze svého křesla, naklonil se a sklopil Sherlockovi šálek. „Nepij to,..." chtěl mu říct, že čaj byl otrávený, ale detektiv mu skočil do slova.
„Otrávené? Ano, já vím. Ani jsem neměl v úmyslu to pít," odvětil prostě s hravým úsměvem. Baronet pouze kývl zaskočen na souhlas a vrátil se do křesla.
„To je dobře. Vím, že prvně jsi to vylil do kytky,... Myslel jsem si, že to víš, ale chtěl jsem mít jistotu," řekl polohlasně, kdyby se náhodou Lucille rozhodla je odposlouchávat.
„Děkuji za zájem, ale co to že jsi se najedou rozhodl mi o tom říci?" zeptal se.
„Jsem si jistý, že odpověď již dobře znáš, takže na ní nemusím odpovídat. Nicméně usuzuji, že tu nejsi jenom kvůli zájmu a mým strojům," odvětil a jeho postoj se lehce změnil. Teď to vypadalo jako hra slov, kterou Thomas slouho nehrál a těšil se na ní.
„Máš pravdu. Původně bylo mým záměrem zjistit, co se stalo s Edith. To, že jsem byl v bance a na plese nebyla náhoda. Ale abych byl upřímný, nejprve jsem tě bral jenom jako klasického podezřelý, ale můj zájem o tebe se stal upřímný," řekl upřímně a lépe se usadil.
„Za ta všechna ta léta, co se pohybuji mezi ostatními, jsem si osvojil takovou vlastnost. Poznám, když mi někdo lže. Ani bys mi nevěřil, že většina lidí jsou velmi špatní lháři. Ale ty? Ty mluvíš pravdu. Děkuji," řekl se záhadným zábleskem v očích.
„To jsem rád a ohledně Edith, pomůžeš mi ukončit tento případ?" zeptal se.
„Bude mi potěšením. Rád pomůžu, ale obávám se, že by nás to mohlo rozdělit na dvě strany," odvětil s povzdechem.
„Bojíš se viny."
„Prostě v tom již nemůžu pokračovat. Všechny ty lži. A pak Lucille,..." došla mu vhodná slova.
„Pomůžu ti," řekl rozhodně a bez kompromisu, ale zároveň s naprostou klidností.
„Cože" nechápal baronet.
„Slyšel jsi. Hodlám ti pomoc."
„Dobrá. Je načase pykat za všechny své hříchy, které jsem stihl napáchat."
„To jsou krásné řeči, ale nejsi. Vidím ti to na očích. Máš strach a na tom není nic špatného. A navíc co jsem stihl za tu dobu s tebou zjistit, za spoustou věcí stojí tvá sestra," řekl a položil šálek s čajem na stůl. „Zřejmě to byl i její plán. Když se do toho vložím já, můžeš z toho ještě vyváznout dobře," usmál se, vstal a upravil si oblek.
„To bych byl jenom rád," baronet následoval jeho případ, došel až k detektivovi a zadíval se mu do jeho velkých hnědých očí. Jemně ho vzal za tvář a než mohl Sherlock cokoliv namítnout, věnoval mu Thomas letmý polibek na rty. Tento polibek trval pouze nepatrný okamžik, ale Holmes cítil, že to tak bylo správně a zároveň špatně. Byl by nejraději, kdyby ještě neskončil, ale zároveň malý povědomý hlásek v něm křičel, že to není správné. Že by si s ním neměl nic začínat. Obzvlášť když to byl jeho podezřelý, kterého může ztratit ve zlomku vteřiny. Polibek skončil a on tam stál, jako kdyby mu někdo nohy přikoval k podlaze. Cítil jak mu hořely uši a on nebyl schopen slova. Raději sklopil pohled a přemýšlel co dál.
„Bylo to ode mne příliš smělé?" zeptal se baronet, když si všiml Sherlockovi reakce.
„Ne. Jen mě to lehce zaskočilo," přiznal. „Ehm, bylo to tu dnes velice zajímavé, ale už musím jít. Mám ještě domluvenou schůzi se Scotland Yardem," odkašlal si a přešel ke dveřím.
„Mohu tě zítra opět očekávat?" zeptal se ho baronet ve dveřích s nadějí v hlase.
„Je papež katolík?" odvětil Sherlock s hravým úsměvem.
„Již teď se nemohu dočkat. Do té doby se opatruj," rozloučil se. S tím se Sherlock vrátil domů. Schůzka se Scotland Yardem byla pouhou výmluvou, i když měl pocit, že se teprve ještě ozvou. A taky že měl pravdu. Asi o dvě hodiny později ho kontaktoval Clarki, že nalezli tělo. Lestrad si myslel, že šlo o vraždu, zatímco detektiv jim jednoduše objasnil, že tentokrát šlo o promyšlenou sebevraždu.

Ještě téhož večera, když se Sherlock konečně vrátil do Baker Street, poté, co si po případu protáhl tělo na zápase a lehce vyčerpaný se chtěl v klidu posadit do křesla a zakouřit si. Možná by si vzal i trochu heroinu, aby si odreagoval mysl. Nic z toho však nemohl učinit, jelikož když vešel do bytu, seděl tam John.

Seděl tam na svém místě a prohlížel si pavučinu informací, na kterou měl perfektní výhled. Když John zaslechl dveře, otočil se, aby mohl přivítat svého přítele. Měl v plánu, konečně se vrátit domů, jelikož loď měl již opravenou. Ale bez řádného rozloučení přeci nemohl odletět.
„Čemu vděčím takovému překvapení?" zeptal se Sherlock. „Že by snad další připomenutí toho, že se budete vdávat a stěhovat?"
„Přišel jsem se rozloučit se svým nejlepším přítelem. Zítra hodlám s Mary odjet z Londýna na venkov k jejím rodičům," odvětil a vstal.
„Tak to Vám gratuluji. Jsem za Vás velmi šťasten," řekl, odložil si kabát a zapálil si dýmku.
„Mohu tě obejmout na rozloučení?" zeptal se doktor.
„A nebude to vadit Mary?" odsekl. To ho ale již Watson svíral v pevném objetí.
„Budeš mi chybět, starý brachu. Kéž bych se tu mohl zdržet déle," a políbil ho na obě tváře. Sherlock ho pouze poplácal po zádech a následně se odtáhl.
„Chápu to. Také mi budete chybět, ale teď když dovolíte, rád bych se šel vyspat," řekl detektiv a vydal se ke dveřím.
„Holmesi, počkej prosím. Když jsem na tebe čekal, koukl jsem se na informace ohledně rodiny Sharpe. Buď opatrný. Nevěř jim," snažil se ho varovat a chytil ho za ruku, aby ho zadržel.
„Moc dobře vím komu nemám věřit. Baronet je v pořádku. Teď mám v plánu dokázat jeho nevinu," ohradil se.
„Děláš si srandu? Ztratil jsi snad rozum? Je nebezpečný!"

„Ne, není. A můj názor nezměníš," hádal se.
„To snad ne,... neříkej mi, že k němu něco cítíš. Vždyť je to pravděpodobně vrah," nechápal a bolelo ho to.
„Vrah to není. To poznám. A do mých citů ti nic není. Přeji vše nejlepší do vztahu s Mary a teď, když dovolíš, jdu do postele," vyškubl se z Johnova stisku, odešel do ložnice a zavřel za sebou dveře. Dal tím jasně najevo, že nechtěl být rušen.

„Bože, za co mě trestáš?" povzdechl si Yon a ještě jednou přešel k pavučině s případem. Oskenoval fotku baroneta do ručního počítače. Později ho vloží do lodního počítače, který zprovoznil a zjistí si svoje. Něco mu na Thomasovi Sharpe nesedělo a on se chystal zjistit, co.

Vrátil se zpět na loď, kterou měl již naloženou potřebným jídlem a pitím, záložní motory fungovali a ještě měl dost paliva a energie na cestu zpět. Naskenovaná data z náramku přesunul do palubního počítače, který je automaticky začal vyhodnocovat. Než se dozví výsledky, rozhodl se, že si dá sklenku šampaňského. Na to, jak byla tahle planeta pozadu, musel uznat, že měli výborný alkohol. Pohodlně se usadil do svého křesla, a napil se, když mu počítač ukázal výsledky. Málem se z toho zakuckal, když si přečetl, kdo to byl. Pro jistotu nechal fotku ještě jednou prověřit, ale opět se stejným výsledkem. Kdyby to neznělo šíleně, řekl by to Sherlockovi. Ten ale nechtěl nic takového slyšet. Zhluboka se nadechl a zapřemýšlel. Sherlock pro něj byl důležitý a navíc, nikomu doma nezdělil, že se bude vracet. Nakonec došel k závěru, že se vrátí až o den déle. Zítra zajde k Sherlockovi a bude ho varovat. Pokud to nezabere, bude muset vzít věci do vlastních rukou.