V pasti času

Obavy

 Oné noci, kdy ho Sherlock požádal o ruku, nemohl spát. Byl šťastný, to ano, ale něco ho tížilo na srdci. On byl nesmrtelný. A jeho dcera zřejmě taky, ale Sherlock? Pořád to byl člověk. Sherlock zestárne a on bude vypadat pořád stejně. Už jenom z té myšlenky se mu dělalo špatně. A pak tu navíc byla další věc o jeho pravém původu. Detektiv si určitě myslí, že je bohem. No z části je to pravda, ale pořád mu neřekl všechno. Připadal si, jako kdyby před ním tajil úplně vše. Jako kdyby toho muže pouze využíval, aby se sám cítil líp.

Na druhou stranu Sherlocka obdivoval, jelikož už od začátku musel vědět, že s ním něco bylo. Nikdy si ale nestěžoval na jeho chladnou kůži či jiné věci. Byly jeho součástí a on je nedokázal ovlivnit. Nikdy v sobě nemohl pořádně potlačit mrazivého obra, kterým se narodil. I když výškově, by ho do té rasy nikdo nedokázal zařadit.

Neustále se v posteli převracel a v hlavě si přitom tvořil jistý plán. Byl rozhodnut. O Zítra poví Sherlockovi všechno. Když už si ho chce vzít tak se vším všudy. Bylo to těžké rozhodnutí, jelikož zde byla možnost, že by ho kvůli tomu mohl odmítnout. Možnost byla sice malá, ale každou minutou, jak o tom více přemítal se zvětšovala a sžírala ho zevnitř.

A i když se pokoušel usnout, jeho mysl byla až moc hlasitá. Neustále na něj křičela, že i když je bůh, král... že je příšera. Že není dost dobrý. Že až zjistí pravdu, tak uteče. Bude sám. Tak jako vždy. Přetočil se na druhou stranu a všiml si, jak detektiv poklidně spal. Slabě se usmál, tedy dokud se jeho hlasité myšlenky opět neozvaly. Už to nemohl vydržet. Potřeboval si nějak pročistit hlavu. Posadil se na postel s úmyslem projít se. Třeba do kuchyně a zpět, nebo možná na zahradu. Už byl odhodlaný vstát, když se za ním Sherlock pohnul.
„Loki?" oslovil ho a natáhl po něm ruku. „Pojď si zase lehnout," řekl stále rozespale. Loki se k němu otočil a jednou za dlouhou dobu, kdy ani nepamatuje, kdy se mu to stalo naposled, netušil co dělat. Jestli by ho měl poslechnout a zkusit se vyspat, nebo ho uspat a dál se trápit... Sherlock nakonec rozhodl za něj a stáhl ho zpět do postele, kde ho objal a opřel si bradu o jeho hruď. Snažil se rozšifrovat, co ho trápilo, ale nějak mu to nešlo.
„Víš, že tu pro tebe jsem?" zeptal se.
„Já vím," špitl Loki a taky ho objal. Holmes se pod jeho dotykem lehounce zachvěl, ale neodtáhl se. Nevadilo mu to. Byl rád, že byl jeho milý odlišný.
„Zkus se trochu prospat. Pomáhá to," poradil mu a napůl během toho už spal.

Následujícího rána hned po snídani, svolal Loki něco jako rodinou poradu. Všichni tři se společně sešli v obýváku. Shirley u toho musela být taky. Netušila co si o tom myslet. Takového sezení se účastnila prvně. Loki přitom vypadal, jako kdyby probděl celou noc. Vlastně to skoro tak i bylo, jelikož pořádně usnul až k ránu. Sherlock mu proto s malou pomocí od Shirley připravil pořádnou černou kávu.
„Myslím, že je na čase, abychom si jako rodina pořádně promluvili. Je tu něco, co bych Vám měl říct. Něco důležitého," začal Loki nejistě a Sherlock uznal, že takového ho nikdy neviděl. Vždy na něj působil tak sebejistě. Proto se k němu naklonil a vzal ho za ruku. Bylo to gesto útěchy, které Loki právě potřeboval, aby mohl mluvit dál. „Jak jistě všichni víte, většinu svého života jsem strávil na Ásgardu, ale pocházím odjinud. Ódin mě nalezl na planetě jménem Jotunheim a mým pokrevním otcem byl Laufey, král mrazivých obrů," a na chvíli se odmlčel, aby si uspořádal myšlenky. „Ódin by mi o tom pravděpodobně vůbec neřekl, ale já si myslím, že je to důležitě. Nechci totiž dělat stejné chyby jako on."
„Kdyby ale nedělal, to co udělal, tak bychom se zřejmě nepotkali," snažil se ho povzbudit. Shirley ho také chytila za ruku. Viděla na něm, jak moc je to pro něj důležité a chtěla aby věděl, že tu pro něj taky byla. I když byla zatím takhle malá. Loki se jim pokusil vysmýknout, jelikož měl v plánu něco udělat. Holmes ho ale nepustil a věnoval mu pohled, že ho jen tak lehce nepustí.

Loki zavřel oči a soustředil se na svou magii. Hodlal jim ukázat, že nemluvil jen tak z cesty. Že byl skutečným monstrem a ne kvůli tomu, co si o něm povídali ostatní. Celé jeho tělo zmodralo a na kůži se mu objevily zjizvené ornamenty, včetně jizev na hlavě, které měl pouze potomek vládce Jotunheimu. Slyšel, jak jeho dcerka vydechla úžasem. Následně pomalu otevřel své rudé oči. I bělmo bylo rudé.
„Tohle je tak, jak ve skutečnosti vypadám," řekl a očima těkal ze Shirley na Holmese. Sherlockův výraz byl zcela nečitelný. Netušil, co si myslel. Měl strach, že ho kvůli tomu odmítne. To se však nestalo. Ani po tomhle se detektiv neodtáhl.
„Jsem taky modrá?" zeptala se Shirley. Tohle bylo první, co jí napadlo.
„Přesně tak," uchechtl se slabě, i když celá situace mu k smíchu moc nepřipadala. Místo toho jí vzal lehce za ruku, která pod jeho dotykem začala okamžitě modrat. Modrá se rozšířila po celé její kůži a během chvilky vypadala stejně jako její otec. Modrá kůže, rudé oči. Fascinovaně si prohlížela ruce. „Myslím, že by jsi něco tak důležitého měl vědět, než se rozhodneš dál. Jsem monstrum z jiné planety... nic o co by měl mít člověk zájem," jeho slova byla jako jed. Shirley nejdříve pohlédla na svého otce a pak na detektiva.
„Jsem velice rád, že jsi mi o tom řekl. Muselo to být těžké. A věř mi, že to myslím smrtelně vážně a již jsem ti to řekl nesčetněkrát. Ty nejsi monstrum a nikdy nebudeš. Ne pro mě. A ať si říká kdokoliv co chce, ty a ani Shirley nejste monstra. A pro mě je to jen další věc, kterou na Vás dvou mohu milovat," odvětil s mrazivou upřímností, kterou nemohl nikdo zpochybnit i kdyby chtěl a pak se naklonil a oba mrazivé obry políbil na čelo. Shirley je okamžitě oba objala a byla ráda, že měla podle svého názoru tak skvělou rodinu.

Během dne se o tom již nikdo více nezmiňoval a vypadalo to, že se vše vrátilo k jejich normálu. Ale pochyby z Lokiho mysli jen tak nezmizeli. Možná, že se v ten daný okamžik zmenšily, ale jejich kořeny tam stále byly a i nadále ho sžíraly. A i přes to, že nikdo by si toho pravděpodobně nevšiml, Sherlock to viděl na první pohled, že ten jejich malý rozhovor na začátku dne nebyl dostačující. Viděl, jak se jeho snoubenec trápil.

Večer, když byla Shirley uložená a již klidně spala, Loki prožíval to stejné trápení jako předešlou noc, kdy jeho mysl byla náhle až moc neklidná a hlasitá. Podrážděně si něco zabručel a otočil se na druhý bok s tím, že rychle usne. Sherlock se k němu přidal a chvíli ho jen tak sledoval. Měl pocit, že by měl zakročit, ale nebyl si zcela jistý, v čem tkvěl Lokiho problém. Věděl o jeho zvláštním původu, krvavé historii a nevadilo mu to. Dokázal to zvládnout. Moment nad tím přemýšlel, než našel ten správný myšlenkový pochod. Měl tušení, že se trefil do toho správného místa. I když u tak komplikované osoby, jako byl jeho milý, to bylo obtížné.
„Víš, že jsem tu pro tebe. Můžeš se mi svěřit," řekl po chvíli detektiv a rozhodl se položit všechny karty na stůl. Loki zvážil všechny své možnosti a na malý moment i přemýšlel, že zůstane ležet, tak jak byl a nechá si to pro sebe. Nakonec si však povzdechl a otočil se.

„Pořád tě trápí to z rána?" zeptal se ho Holmes.
„Přesně. Jako mrazivý obr a vlastně i jako Ásgarďan žiji již přes několik tisíc let a kdo ví, kdy můj život skončí. Pro tebe to může být dlouhý život, ale s porovnáním s mým je to jen pomíjivý okamžik. Ne, že bych si s tebou neužíval každou minutu, ale když pomyslím, že tě přežiji, jako jsem přežil již dva tvé životy..." a již nedořekl, že by nechtěl ztratit i jeho.

„Existuje možnost být jako ty?" zeptal se ho Sherlock po chvíli ticha, kdy zvažoval všechny možné možnosti a tahle se mu zdála nejvíce možná. Když totiž vyloučíte všechno nemožné, pak to, co zbude, musí být pravda, byť je sebenepravděpodobnější.
„Možná..." odvětil zaskočeně. „Nevím... Nikdy jsem o něčem takovém ani nepřemýšlel... Ani nevím, že by něco takového bylo možné... Navíc nechci, abys byl jako já..."
„Hlavně neříkej monstrum," skočil mu do řeči, jelikož po dnešku už věděl, kam tím mířil.
„Ty to nechápeš..." změnil se do modra a zkusil ho zastrašit. Sherlock měl ale pro strach uděláno a proč by se asi tak měl bát svého snoubence?
„Musím uznat, že takhle ti to taky sluší. A popravdě se nějak nemohu rozhodnout, v jaké podobě ti to sluší víc," a laškovně se na něj usmál, jako kdyby to zastrašování vůbec nepostřehl. Loki byl opět znovu zaskočen. Sherlock byl jediný, kdo tohle dokázal. Pouze něco zabručel a bylo vidět, jak mu modré tváře ztmavly, jako kdyby se červenal. „Něco spolu vymyslíme," řekl nakonec detektiv a bylo to tak jeho finální slovo, kdy Loki věděl, že žádné jeho námitky nemají smysl. Sherlock následně políbil jeho ledové rty a on postupně, jako kdyby roztál se změnil do své normální podoby.