Život v paláci

I. Začíná se to komplikovat..

Milá kuchařka ve žlutých šatech mi podala talíř guláše s krajícem chleba. Neměla jsem ani ponětí, jak znělo její jméno, ale oblíbila jsem si ji. I přes to všechno, co si zcela jistě vytrpěla, jsem na její tváři nikdy neviděla nic jiného, než úsměv.

Guláš nádherně voněl, až se mi málem podlomily nohy, jaký jsem měla hlad. Tohle byla pravděpodobně jediná výhoda života tady. Nehladověly jsme. Jak by král mohl dobře vládnout své zemi, kdyby dobře nekrmil ani služebnictvo ve svém vlastním domě? Byla to malá útěcha, ale lepší než nic.

Jídelna služebnictva byla ponuré místo, stejně jako naše životy. Nic na tom nezměnila spousta dívek v barevných uniformách. Tohle místo bylo vězení a ani sebezářivější šaty ho nemohly prosvětlit.

Barvy měly v Garrmě velký význam. Obyčejný lid k nim neměl přístup a musí odívat hnědou, zatímco šlechta zabalená v černém hedvábí si je upírala zcela záměrně. Královská rodina, kterou jsem občas zdálky vídala na chodbách, si nárokovala bílou. Nikdo jiný by si nemohl dovolit dělat tak málo, aby bílé šaty zůstaly skutečně bílé.

To jen nám, otrokům, náležely zářivé barvy. Já nosila fialové šaty s čepcem označující mou příslušnost ke zcela obyčejným služkám. Šaty to byly skromné a cudné jako kompromis mezi názory královského páru. Král byl rád obklopen mladými, pěknými děvčaty. Proto v paláci - až na tři výjimky- nepracovali žádní muži. Ale kvůli úctě k Její výsosti Amandě jsme musely být oblečené co nejvhodněji.

Pomalu jsem srkala svojí večeři, když se přiřítila Laetitia, moje nejlepší, ne-li jediná kamarádka tady. Byla o rok starší, ale palác nás koupil najednou.

Doteď jsem vzpomínala na ten den před třemi roky, kdy mě rodiče prodali. Tehdy mi bylo jen třináct. Vojáci mě popadli, podali otci naditý měšec a se mnou surově hodili dovnitř vozu. Tam ve tmě už seděla Latie. Dívka s černými vlasy a modrýma očima přetékajícíma odhodláním. Tehdy, schoulené na podlaze vozu, otrhané a špinavé, nechtěné vlastními rodinami jsme si slíbily, že uděláme cokoli, abychom se dostaly pryč. Ale odhodlání časem opadlo, nahrazené smířením a apatií.

Vypadala nějak jinak. Výstřih šatů, jindy přitažený až ke krku, byl tak velký, že byl vidět její cejch, fialová orlice v bílé pod klíční kostí. A byla nalíčená, k ničemu takovému jsme se nikdy nedostaly. Ale hlavně...Vlasy neměla pod čepcem, ale spletené do copu na rameni. Byl jen jeden způsob, jak by sem mohla přijít takhle bez toho, aby riskovala pobyt v cele. „Děláš si srandu?" Lžíce mi vypadla z ruky a rozcákla guláš po stole. Už o tom mluvila, to ano, ale nikdy by mě nenapadlo, že by toho opravdu byla schopná. „Latie. Jaks mohla?"

Zvonky v mé hlavě bily na poplach. Vyspala se s králem. Mrkáním a úsměvy se proflirtovala až do jeho postele kvůli pár výhodám.

Můj vnitřní svět se zhroutil.

„Nedělej z toho vědu," zašeptala z červenajícími tvářemi, snažíc se vyhnout trapasu.

„Vědu?" zopakovala jsem nevěřícně. „Zaprodala ses, jen abys mohla mít vlasy volně!"

Trochu poklesla v ramenou. „Víš, že to nebylo jen kvůli tomu."

„Ale on už má čtyři konkubíny. Co když si tě nevybere? Zůstaneš jen jako poběhlice!" zasyčela jsem podrážděně. Jedna moje stránka jí chápala. Konkubíny dostávaly po pěti letech svobodu, vždyť kdo by stál o starou konkubínu. A svoboda byla něco, po čem jsme v duchu toužily všechny. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se k tomuhle opravdu sníží.

„Astrid, já tady nechci hnít navěky. Tohle je jediná cesta pryč a ty to víš." Její obvyklé sebevědomí jako by vyprchalo. Uhýbala pohledem a mluvila tak tiše, že jsem ji pře hluk jídelny sotva slyšela. „Upřímně, divím se, že jsi to neudělala jako první, místo těchhle tvých nenápadých protestů." Chytila mezi prsty pramínek vlasů barvy staré slámy, kroutící se mi u krku. „Víš, že tě za to potrestají a stejně necháš vždycky nějaký koukat."