Život v paláci

IV. Pokec s vévodkyní

Narozdíl od dcery již měla šaty a klobouk se závojem krvavé barvy. Ihned se sama od sebe převlékla, ale závoj zatím nechala vyhrnutý.

Teprve teď jsem měla čas si ji prohlédnout. Na garrmanku byla příliš snědá, my všichni jsme byli správní seveřané, bledí a blonďatí. Nejspíš byla ze Sulimu nebo z Bocinie. Tmavě hnědé, téměř černé vlasy, široké oči i ústa lehce nahnědlého odstínu. Rovný, dlouhý nos. Typická jižanka, až na ty oči barvy bouřkových mraků.

Malá slečna byla matky přesný opak. Bledá, blonďatá, kulaté oči, růžová, téměř neexistující ústa. Ukázková garrmanka. Jediné, co kazilo dojem, byly ty oči barvy rozteklé čokolády, jaké se vyskytují jen na jihu.

Nechtělo se mi je tam nechat samotné, utopené ve vlastní bolesti. „Nemám vám něco přinést?" protla jsem ticho opatrně.

„Čaj." Její hlas postrádal veškeré emoce.

Nečekala jsem na nic dalšího. Poklonila jsem se a chtěla odejít.

„Vezmi i pro sebe, posedíš si s námi. Prosím." Za tři roky, které jsem strávila službou, mě ještě nikdo nikdy o nic nepoprosil. Pro jistotu jsem se sklonila ještě jednou, aby neviděla můj rozpačitý výraz.

„Madam, nejsem si jistá, jestli..."

„Ruby," přerušila mě.

„Pardon?" Musela jsem se přeslechnout. To přece nemohla myslet vážně.

„Mé jméno. Jsem Ruby. Říkej mi tak, prosím, oslovení madam už mám plné zuby."

Rty se mi samovolně roztáhly do úsměvu. Působilo to nepřirozeně a ztuhle. Nejspíš už mi dávno zakrněly všechny svaly, které se na úsměvu podílely.

„Dobře... Ruby. Hned jsem zpátky." Připadala jsem si jako dítě, kterému někdo nabídl sladkost. Tady, v chladných palácových stěnách, působil jakýkoli projev náklonnosti jako pohlazení. Když jsem za sebou zavírala dveře, Ruby pronesla ještě jedno slovo, ze kterého se mi podlomila kolena.

„Děkuju."

Já a Ruby jsme seděly na pohovce, malá slečna se schoulila do křesla, a popíjely jsme čaj z pravé máty z palácových zahrad. Máta byla tady na severu velmi vzácná, není snadné jí tu vypěstovat. Ani jsem nedokázala spočítat, kolikrát už jsem čaj nesla pánům, kolikrát jsem vdechovala tu božskou vůni, ale nikdy jsem se nesměla napít. Byl tak horký a dobrý, až jsem si samou nedočkavostí spálila jazyk. Mentolová chuť i vůně mě jaksi otupily, uvolnily. Poprvé za dlouhou dobu jsem si nepřipadala jako velmi pevně zacuchaný uzlíček nervů.

„Nikdy jsem ho neměla ráda," promluvila Ruby zamyšleně s plným hrníčkem v rukou.

„Běžte si hrát do svého pokoje, slečno." Vím, že jsem neměla sebemenší právo rozkazovat vévodkyni, ale zkrátka byly věci, které by neměla slyšet.

„Jmenuje se Ruth. Vévodkyně Ruth von Von Ruth. Peterovi to přišlo vtipné." Malá Ruth se naštěstí rozhodla neprotestovat, obdivuhodnou rychlostí vypila zbytek svého čaje a odcupitala do pokoje.

„Vzala jsem si ho, když mi bylo sedmnáct," navázala Ruby na svůj zamyšlený monolog.

Zamrazilo mě. Právě minulý měsíc mi bylo sedmnáct. Nedokázala jsem si představit... I když, kdybych dostala možnost vdát se a odejít z paláce, bylo by to těžké rozhodnutí.

„Domluvený svazek." Ruby mluvila dál, jako by snad ani nevnímala mou přítomnost. Jen vylévala svojí duši a doufala, doufala v úlevu, která stále nepřicházela.