Život v paláci

V. Nic víc než karma

            Zbytek dne jsem si myslela, že umřu. Naštěstí jsem nebyla ve skluzu ani zdaleka jako jediná, takže mě předačky nechaly na pokoji. Ona taková rozpláclá mrtvola dokázala celkem slušně podkopat všeobecnou pracovní moráku.

Latie měla, díky Ramoně, dost dobrou náladu, aby tu část mojí práce, která se nedala odložit, udělala za mě. Ačkoli mě nezapomněla zahrnout výčitkami, když jsem se konečně ukázala.

Oběd jsem musela vynechat, jinak bych už nestíhala ani trochu. Ne, že bych měla hlad. Myslím, že chuť k jídlu mě opustila ve stejný okamžik, jako Petera von Von Ruth opustil jeho život.

Odnést špinavé oblečení pradlenám, přinést čisté zpátky a rozdat ho správným majitelům, odnést jídlo z kuchyně na královský stůl, rozlévat pití, zametat a vytírat... Služka se nikdy nezastaví. Za normálních okolností bych si možná stěžovala, ale dnes jsem byla vděčná za jakékoli rozptýlení.

U večeře pánů byla ponurá nálada. Narozdíl od oběda se Ruby rozhodla připojit ke společné tabuli, čímž zkazila naději na všeobecné veselí. Ačkoli jinak šlechta příliš smutku nevykazovala, neprojevit úctu zemřelému přímo před jeho vdovou by si nikdo nedovolil.

„Děkuju," šeptla spolu se spikleneckým mrknutím zpod závoje, když jsem jí nalévala víno. Královna po její pravici i jakýsi zakrslý šlechtic po levici se otočili se směsí překvapení, zděšení a znechucení v očích. Tím jediným slovíčkem, které mě tak zahřálo u srdce, dokázala podkopat samotné základy celé dvorské etikety.

Nezapadala mezi ně. Hned na první byla jiná. Ale nebylo to těmi rudými šaty ani závojem přes obličej, čím se odlišovala. Z celého jejího postoje přímo čišel ryzí nesouhlas s tímhle vším. Ona přišla ze země, kde neznají otroctví. Ze země, kde se zlobivým dětem vyhrožuje tímto místem.

A teď, když byl její krutý muž mrtvý, dávala najevo své rozpoložení najevo víc, než kdy předtím. Prosila a děkovala, jedné ze služek se dokonce zeptala na její názor ohledně právě probíraného tématu. Dívka jen zbledla a vycouvala z místnosti, šokem neschopna řeči. Ale ačkoli se nedočkala odpovědi, byla to ta otázka, která rozhořčila šlechtu.

*  *  *

Konečně bylo vše hotové. Mé orgány se začínaly požírat zevnitř, jaký jsem měla hlad, přesto jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Především jsem padala únavou. Musela jsem ujistit Laetitiu, že jsem v pořádku. Stejně nevypadala, že by mi uvěřila, ale nechala mě odvrávorat do svého pokoje.

Tuhle noc nestrávím stočená pod stolem. Drásala mě únava tak silná, že mi bylo jedno, kde usnu. Ještě oblečená jsem upadla na postel, zavřela oči a chtěla se ponořit do sfér sladkého nevědomí...

Drobný zvonek nade dveřmi se rozcinkal jako o život. Salvou sprostých slov jsem proklínala dvorního čaroděje, co jej vyrobil.
Třetí nádvoří, třetí nádvoří, třetí nádvoří – oznamoval pořád dokola jednoduchým kódem.

Už zase to samé místo. Polil mě ledový pot při představě, proč nás tam asi shání.

Seřadily jsme se podle našeho postavení. I když jsme byly všechny jen otrokyně, i mezi námi existovala určitá hierarchie. Čím blíž pánům, tím lepší postavení a tím lepší život. Nejlépe na tom bezpochyby byly komorné v růžových šatech, stojící na konci řady. Hned po nich následují chůvy v barvě jarní trávy spolu s ošteřovatelkami v šedé. Ani v jedné z těchto „kast" nebylo mnoho dívek. A pak jsme tady byly my. Fialová záplava. Asi každá, kterou palác koupil, začínala jako služka. Ty, které byly mimořádně nadané, poslušné, nebo třeba jen krásné, stoupaly po žebříčku vzhůru. Ale nakonec stejně všechny klesneme. Až budeme moc staré na to, být na očích, každá oblékneme žlutou uniformu kuchařky, oranžovou pradlenky nebo modrou švadleny. Uklizené do sklepení, pryč z očí, jako prach zametený pod koberec.

Všechny dohromady jsme vypadaly jako duha. Ne moc dobrá pro tuto příležitost.

Mnoho dívek si – stejně jako já – sehnalo kus rudé stuhy na zápěstí na znamení smutku. I když jsem pochybovala, že tu byl někdo smutný.

Velké dveře se s hlasitým prásknutím rozrazily. My všechny se jako na povel otočily, abychom spatřily lékaře, co byl ráno u Ruby. Za ním kráčí vysoký muž s rozježeným šedým plnovousem v tmavěmodrém plášti, který za sebou táhne po zemi. Očividně si dává hodně záležet na tom, aby bylo hned na první pohled poznat, co je zač. Nikdy neopouští svojí sklepní pracovnu. Já se s ním nikdy nesetkala a pochybuji, že by na tom ostatní byly jinak.

Espirátus, dvorní čaroděj. Třetí muž. To, že je teď tady, je hodně špatná předzvěst.

Lékař si uhladil svůj šedý plášť. „Jak jistě všechny moc dobře víte, vévoda von Von Ruth je mrtev." Hlas má odporný a úlisný. Podle tónu, postoje i pauz, které dělá jde jasně vyčíst, že patří mezi ty lidi, co se nepředstavitelně rádi poslouchají, když mluví. „Co ale nevíte je, že byl zavražděn." Jasně..Nevím.

Davem prolétl šum. Všechny se začaly otáčet a dohadovat. Všechny až na mě. Já se strachy nedokážu ani pohnout. Každý sval v těle je ochromený „Ticho!" Na to, jaký je skrček, dokáže křičet překvapivě nahlas. „Zavraždila ho magie," navázal opět s předstíraným klidem. „Mám za to, že to byla jedna z vás. Kolik tajných čarodějnic žije mezi námi?" Pohledem přejíždí dav. Když jeho oči zavadily o mě, strachem jsem zapomněla dýchat. Naštěstí rychle odvrátil hlavu.

„Mistr Espirátus vás podrobí zkoušce. Nemáte se čeho bát. Pokud nic neskrýváte." Po tváři se mu rozlil zlý, škodolibý úsměv jako katu těsně před popravou.

Čaroděj začal u komorných. Vyrovnaly jsme se do jedné dlouhé řady svinuté po celém nádvoří. On jen jde a každou jednu ťukne do čela prstem. Všechny se jen ošily pod přívalem jeho moci. Všechny normální. Úplně poslední růžově oděná se skácela na zem. V bolestech sebou škubala, jakoby prožívala nějaký ošklivý záchvat, než konečně upadla do bezvědomí. Zůstala ležet na místě, nikdo si jí nevšímal.

„První čarodějnice!" vykřikl lékař hlasem dítěte, které dostalo sladkost. Espirátus si ho nevšímal, jen překročil nyní již bezvládné tělo a pokračoval ve svojí práci. Já jsem až téměř na konci řady. Hlavou se mi honí myšlenky na útěk, ale kam bych mohla jít? Nejspíš bych zemřela při druhém kroku. Ale..Skutečně by to bylo horší než tohle? Plíce se mi stahují úzkostí. Zarývám si nehty do dlaní, abych nezpanikařila.

Upadla druhá, třetí. Doktor poskakuje a tleská nadšením z jejich utrpení, které se vůbec nehodí k jeho profesi.

Už je skoro tady. Jen nezpanikařit. Pozdě, našeptává mi ten tenký hlásek v mojí hlavě. Snažím se sama sebe přesvědčit, že to bude v pořádku. Zjistí, že mám dar. To zločin není. Nezjistí, že ho používám a už vůbec mi nepřišije vraždu. Nebo ano? Nezbývá, než to zjistit.

Ťukl Laetitiu. Zhoupla se v kolenou, jako by padala. Ale s provokativností sobě vlastní se ihned opět narovnala. Vím, že to udělala schválně. Moje podezření se jen potvrdilo, když pohodila copem a zářivě se na lékaře usmála. Co uděláš?, říkal ten úsměv jasně. Já jsem oblíbenkyně krále. Lékař zbrunátněl. Čaroděj se zřejmě rozhodl zbytečně nerozčilovat a popošel dalším krokem ke mě.

Dobrotivá Ramono, ochraňuj mě a dovol mi přestát tuto zkoušku. Prosím!

Jemná pokožka kouzelníkova ukazováku se dotkla mého čela. Za očima mi zajiskřily výbuchy barev, můj mozek se přetížil. Nedokázala jsem nijak zbrzdit pád, nevnímala jsem bolest v naražených částech těla. Jen jsem se propadala do temnoty, jako bych už nikdy neměla cítit pod nohama pevnou zem.