Život v paláci

XVI.Všechno se sype. Včetně mě.

Paulie mi uvařila další čaj, abych se trochu vzpamatovala. „To neni jen tak, vidět někoho umřít. Prvně je to nejvíc krutý." Ovšem. Prvně. Uvnitř mě zuří divoká bitva o to, co si myslet. Samotnou mě překvapuje, že smutek nevyhrává. Všechno pohlcuje černá prázdnota, skrze kterou nic nepronikne. Další kousek té Astrid, která věřila, ne, která doufala v alespoň nějakou spravedlnost se odloupl a zahynul v té nekončící nicotě. „Byla mladší než já. Nezasloužila si umřít." Můj hlas je dutý, bez emocí. Nedokážu se přimět něco cítit. „Nikdo si to nezaslouží, Astrid." Peter si to zasloužil.

„Měla bys to zkoušet dál. Léčit," dodala rychle, když jsem se na ní nechápavě otočila. To snad nemůže myslet vážně! „Vždyť umřela! Ani nevím, jak se jmenovala a teď je kvůli mě mrtvá." Jestli jsem předtím nevěděla, jak se cítím, teď to vím naprosto bezpečně. Ostny viny mi trhají vnitřnosti na kusy. „Kvůli tobě to nebylo. Prostě nadešel její čas. Kdybys to zkusila s nějakou, která ještě neumírá, s jednou z těch, co tam teď leží, třeba by to vyšlo." V očích má tolik naděje. Škoda jen, že je všechna planá.

„Víš, že se to nesmí, že ano? Už vědí, že jsem čarodějka, hlídají mě. Pokud se kdokoliv dozví, že kouzlím, budu viset." Vlastně jsem si až teď uvědomila, jak moc jsem riskovala. Jedna z mnoha malých hvězdiček v Pauliných očích zhasla, ale stále se nevzdává. „Za svoje holky se ti můžu zaručit. Žádná tě neudá a klidně všechny odpřísáhneme, že nečaruješ. My přece životy zachraňujeme. Nemáme důvod je brát."

Když viděla, že váhám, opatrně se rozhlédla. „Ta konkubína, kterou jsi přivedla se jako jediná probrala." Já snad špatně slyším. „Má poškozený mozek!" „Protože byla v tom. Ale ty ostatní se neprobíraj, i když dostaly stejný léky. Prostě usnou a umřou. Musela jsi jí nějak pomoct, jinak by dopadla stejně. Kouzlama pomoct." Nalila čaj i sobě, i když nevypadá, že by měla v plánu ho pít. „Ty prášky, co jim dáváme, doteď zabíraly. Je jenom otázka času, než se nakazíme i my. Nevim, co s tim budeme dělat." Upřela na mě své štěněcí oči. „Ona je naživu. Někdy to musí stačit."

Rychle jsem do sebe nalila zbytek čaje, abych si dodala odvahu. „Tak dobře. Zkusím to." Paulie vypadá jako dítě, které dostalo dárek. Je to chyba. Děláš chybu, šeptá můj vnitřní hlásek. Zabiješ jí tak jako Petera. Pokouším se to ignorovat. Neúspěšně.

Vyrazila jsem na ošetřovna s Paulie v zádech, naše kukly zůstaly zapomenuté na stole v sesterně vedle čaje. Stejně se v nich nedá dýchat. „Zavřete dveře, prosím. Tohle nikdo nesmí vidět." Všechny sestry mi ochotně pomáhají. Nechápu to. Zabila jsem jim pacientku. Jak mi můžou dál tak důvěřovat?

Mezi postelemi jsem si náhodně vybrala svou oběť. Kuchařka. I když, tak náhodné to zase nebylo. Je z nich zdaleka nejstarší. I kdybych ji náhodou zabila...

Položila jsem jí ruce na čelo. Její kůže zvrásčitělá časem je bledá a na dotek chladná. Nebýt jemně se nadzvedajícího hrudníku, nepoznala bych, že je naživu.

Pomalu uvolňuji magii do těla té nebožačky. Její život leží v mých rukou, cítím ho jako to nejtěžší břímě. Magie je smrtící síla. Toho, kdo není nadaný darem, může sežehnout na popel. Smrt a pohřeb v jednom. Musím dávat pozor, nechci zabít nikoho dalšího.

Tak, jako ta první, začíná zářit. Ale tohle není jen mdlá záře umírající. Silné bílé světlo mě dočista oslepilo. Je stále silnější, bolí do očí i přes silně stisknutá víčka. Energie ze mě odchází čím dál rychleji, jako by ji vsakoval hurikán. Ne! To je moc. Zabiju jí!

Ale tohle rozhodnutí už není na mě. Historie se opět opakuje, ztrácím moc nad vlastní mocí. Tryská ze mě v šílených paprscích. Tělo se zmítá v křečích, odmítá tu ztrátu. Jen stěží držím ruce na čele té, jíž se pokouším pomoci.

Podlamují se mi kolena, odchází ze mě poslední špetka síly. Bolí to. Nepředstavitelně moc to bolí. Před očima se mi střídavě zatmívá a rozsvěcí, těžko říct, jestli je to skutečné, či nikoli.

V tu chvíli, kdy ze mě odešla poslední kapka magie, když jsem se cítila jako vysušená stařenka sklánějící se nad hrobem a pro doušek vody bych vyvraždila národ, svět konečně zhasl. Sladké nevědomí mě obalilo, aby mne alespoň na chvíli ukrylo před světem.

„Vstávej, Astrid. Dělej!" Bezvědomí trvalo kratší dobu, než bych si bývala přála. Ležím na zádech na zemi uprostřed ošetřovny, nade mnou se sklání dav lidí, na které nedokážu zaostřit. Paulie klečí vedle mě a sází mi jeden políček za druhým. Rychle se stáčím do klubíčka a pokouším se zvednout, abych jí unikla. „Jsem vzhůru. Jsem vzhůru. Už dobrý." Zamotala se mi hlava a musela jsem si sednout zpět na studenou zem.

Pro jistotu mě pleskla ještě jednou, možná jen proto, aby ze sebe uvolnila stres. „Co se stalo?" Najednou se její výraz proměnil. Směje se jako malé dítě, téměř září čirou radostí. „Svítilas. Nikdy v životě jsem nic takovýho neviděla. A pak najednou BUM!" Dokonce i mluví jako dítě. „A válela ses po zemi. Už jsme si skoro myslely, že je po tobě." Tak teď by se smát nemusela.

Druhý pokus o zvednutí se už vyšel. Všechno se se mnou točí, pevně jsem oběma rukama stiskla postel vedle sebe, abych nezahučela zpět pod ni. V tu chvíli mi došlo, že někdo důležitý chybí. „Kde je ta kuchařka?" Teď mi odpověděla jiná sestra. Nevidím jí do obličeje, ale podle hlasu je ještě nadšenější než Paulie. „Pryč. Jakmile se probrala, odskotačila zpátky do kuchyně! Byla tak šťastná. Škoda, že jsi nebyla vzhůru. To pro takové okamžiky stojí za to být sestrou." I přes bolest hlavy se musím usmívat.

"Myslím, že dnes už to znovu nedokážu. Je mi líto, ale zkrátka nejsem léčitelka. Nejsem na to stavěná." Úsměv na tváři vrchní sestry trochu pohasl. Cítím výčitky, nechci ji zklamat. Na druhou stranu, viděla, jak jsem se složila, ví, že nic nehraju.

„To nevadí. I jeden zachráněný život je obrovský úspěch." Opatrně, jako by si snad myslela, že se rozsypu, mě objala. „Nahlásila jsem tě jako nakaženou, zůstaneš tu s námi, dokud neskončí tenhle blázinec."

Kývám hlavou. Paulie mluví dál, vidím, jak se její rty pohybují, ale její hlas přichází z velké dálky. Tříští se a utichá. Svět dostal černý rámec. Můj mozek i víčka těžknou. Rám se stahuje dovnitř a zakrývá mi výhled.

Jsem...Tak..Unave-