Život v paláci

XI. Taky troška naděje

Latie už jsem znovu neviděla. Nepotkáme se ani na chodbě, protože já jsem problémová, nesmím do panského křídla. A ona na návštěvu nepřišla, přesně tak, jak jsem předpokládala. Nejsem zahořklá, zkrátka má svůj vlastní život. V pozlátku se snadno zapomíná na špínu minulosti.

Každý večer chodím k Ruby. Ona je teď ten poslední člověk, který mi zbyl. Nevídám dokonce ani malou Ruth, ta všechen čas tráví v kapli.

„Soustřeď se." Snažím se. V životě jsem se na nic nesoustředila víc. Roztřesené ruce mám nad pohárem s vodou. Kapalina mě okázale ignoruje, odmítá udělat to, co po ní žádám. Já jsem voda. Ona je mnou. Pohne se, až jí to nařídím. Ona je mnou, stejně jako má vlastní ruka. Naučené mantry nezabírají. Vyčerpaně jsem svěsila ruce. „Nejde to." Ruby se zle zablýsklo v očích. Voda se vyzvedla z poháru, obkroužila mou hlavu a dosedla zpět. „Nejde ti to. Voda je o hodně jiná než světlo nebo vzduch. Musíš ji popadnout pevněji."

S pohledem upřeným na můj nechápavý výraz poraženecky vzdychla. „Začneme jednodušeji. Pěkně od začátku." Zvedla ukazovák. Špička prstu chytila jasně oranžovým plamenem. Trošičku mě to vyděsilo, ale kůže nečerná, Ruby nekřičí bolestí... Asi je to v pořádku.

Hořící prst strčila do vody. Plamen ale nezhasl, to voda se začala vypařovat. Míchala vodu hořícím ukazovákem, dokud nebyl pohár úplně prázdný. „Chyť tu páru."

Natáhla jsem ruku v očekávání stejného fiaska, jako před chvilkou. Ale pára se pohnula. Opravdu se pohnula, přiletěla ke mě a obalila mi ruku! „Au!" „Opatrně. Je to horký." Radši jsem nechala obláčky vznášet se u stropu.

„Jak to?" „Vzduch je ti blízký. Pára je blízká vzduchu."
***
Můj čas se zasekl v neustálé smyčce. Vstát, zatopit v krbech, snídaně, práce, oběd, práce, večeře, kouzlení s Ruby, pár hodin neklidného spánku. Pak se smyčka resetuje.

Občas ho vídám po chodbách. Jen tak tam stojí, opřený o roh. Prasečí očka mě probodávají. Vím, že to není skutečnost. To jen můj chorý mozek si se mnou hraje. Párkrát už jsem se vydala přímo k němu, prošla skrz něj, abych se ujistila, že tam není. Ale vypadá tak skutečně, nedokážu ho ignorovat. Co když... Co když mě vévodův duch doopravdy straší? Nevěřím na takové věci. Ale co jiného mám dělat, komu se můžu svěřit?

Stojí tam. Zezačátku býval jen na třetím nádvoří, ale tomu místu jsem se naučila rychle vyhýbat. Teď mě pronásleduje všude. Není sám. Doktůrek stojí vedle něj. Moje přítomnost je vytrhla z hovoru. Oba najednou se ke mě otočili. Jejich bledá, mrtvolná kůže se na některých místech už odlupovala. Křivě se usmáli, než se rozpadli v prach.

Od pohřbu už uplynulo kolik.. dva týdny? Možná. Ruth jsem za tu dobu neviděla, i když jsem u nich každý večer. Neustále klečí v kapli s gl'eeri v puse a doufá se spojit s otcem. Ta představa mi taky právě nepomáhá.

„Nechceš už si s ní promluvit, Ruby? Vždyť je jí osm. Neměla by se takhle mučit." Ještě jednou jsem usrkla čaje – podivně silné směsice jahod a máty. Před pár týdny jsem neměla ponětí, jak chutná a teď ho piju denně. Ruby se nenapila. Její šálek stojí na stole jako ozdoba. Líně z něj stoupají komínky páry.

„Neposlouchá mě!" Máchla rukou. Šálek sklouzl ze stolu a roztříštil se o stěnu. Po tom agresivním útoku na porcelán se jí zřetelně ulevilo. „Ona neví, jaký byl, neví to, co my. Byl pro ni skoro svatý a já jí to prostě nedokážu brát."

„Vrátíme se domů." Poslední část štěstí, kterou jsem si ve svém nitru tak pečlivě pěstovala, právě zemřela. I když jsem se na to připravovala, věděla, že nezůstanou navždy, je to rána. „Tak dlouho jsem zůstávala jen kvůli tobě. Ale víc už tě stejně nenaučím a Ruth jen prospěje odjet." Lehce se jí třesou ruce. „Dnes jsem to oznámila králi, zítra budeme balit. Pozítří ráno odjíždíme." A je to tu! Je to tu. Poslední člověk, který mě ještě neodsoudil, odjíždí.

„Říkala jsem králi, že i když jsem vždy svou dceru vychovávala sama, po tom všem co se tu událo,... Možná by se nám hodila chůva." Odmlčela se, aby si mohla prohlédnout mou reakci. „Navrhla jsem, aby mi tě předal darem. Něco jako odškodnění za Peterovu smrt." Asi jsem se začala culit jako blbá. „Jeho Výsost souhlasila."

Moje srdce zrychlilo. „Já..a chůva?" S potutelným úsměvem přikývla. „U tebe? To jako mimo tenhle zámek?" Přikývla. V očích se jí, a mě nejspíš taky, rozzářily malé jiskry. „Páni. Já... Děkuju." Na víc jsem se v té chvíli nezmohla. Představa, že odsud odejdu, že opustím tyhle nenáviděné zdi, kde jsem tolik nocí proplakala... Pohltilo mě to. Musím se soustředit na svůj dech, abych zůstala jakž takž klidná.

„Já přece nemůžu dělat chůvu. Neumím to s dětma. Jako jo, kdysi jsem hlídala svojí mladší sestru. A bratry. Ale to bylo něco jiného. Nemůžu se starat o Ruth, vždyť jsem jenom vesnická holka, jak bych mohla vychovávat vévodkyni?" Ruby zvednutou dlaní zastavila tok mých slov.

„Ruth nepotřebuje vychovávat, to zvládnu sama. Potřebuje kamarádku. Někoho, kdo jí pomůže dostat se z té... Ani nevím, jak to nazvat. Kdo jí pomůže postavit se zpět na nohy. Věřím, že to dokážeš." „Ale.." „Byla jsi jediná, kdo zakročil, když tenkrát klečela u mrtvoly svého otce. Neříkej mi, že když jsi ji dokázala odtáhnout odtamtud, nezvládneš jí odtáhnout od kaple."

Chvíli jsme jen seděly a pozorovaly čaj odkapávající ze stěny. Pochyby v mém nitru byly pomalu vytlačeny nadějí. Latie neměla pravdu. Jde se odsud dostat i jinak. Opravdu odejdu. Když to schválil i král, nikdo už mě nedonutí zůstat. Nebudu svobodná, pořád mi zůstane cejch, pořád budu otrokyně. Ale u Ruby. Jsem si jistá, že život, který mě teď čeká je lepší, než ten, co mám za sebou.

„Měla by sis zajít za nějakou švadlenou. Potřebuješ nové šaty." Zelená. Barva chův... Má barva?

Vyskočila jsem z křesla. Mám co dělat, abych nezačala poskakovat. „Hned tam zaběhnu!" Všechno v mém mozku spláchlo čisté nadšení. Ve dveřích jsem se ještě rychle otočila. „Děkuju." Její bouřkové oči se smějí nad mým dětským nadšením. Ještě něco ke mě dolehne, než zavřu dveře: „Za nic, sestřičko."