Život v paláci

XVIII. Astrid má plán! Možná špatný, ale plán!

            Trvalo to déle, než jsem čekala. Neznala jsem ani jména a sotva jsem si zapamatovala tváře. Musela jsem oběhnout celý palác několikrát dokola, ale našla jsem všechny. Jednu komornou, jednu švadlenu a jednu služku. Nechtěly se mnou jít, všechny jako jedna se mnou nechtěly mít nic společného. Ale nakonec souhlasily, že mne alespoň vyslechnou.

Schválně jsem je odvedla do sesterny. Mohly bychom mluvit kdekoliv, ale chtěla jsem, aby musely projít ošetřovnou. Aby viděly v praxi, co se tady děje. Paulie nás pozorovala ostražitě, ale přesto s trochou naděje v očích.

„Já vím, že nemám právo to po vás chtít." Nalila jsem jim čaj. Asi si na něm začínám pomalu budovat závislost. „Nikdo nemá právo tohle chtít. Ale já nejsem žádný generál schovávající se za kopcem. Riskuji totéž, ne-li víc, jako vy. Můžete kdykoliv odejít. Nikdo vám to nebude mít za zlé." Kromě těch, co zemřou. Rychle jsem vypila celý šálek, abych si dodala odvahu, i když mi popálil jazyk. Třesoucí rukou jsem ho položila a začala s vysvětlováním.

Slova mi plynou přes rty, aniž bych je nějak výrazně vnímala. Vím jen, že říkám čistou pravdu a že na mých slovech záleží. Je důležité, abych je přesvědčila. V očích se jim postupně objevuje odhodlání, stejné, jako cítím já. Nikdy jsem nebyla kdovíjaký řečník, spíš jsem vůbec nikdy neřečnila. Moje naprostá oddanost této věci ale očividně stačí.

„Co vy na to?" „Ale co moje práce?" zeptala se služka s plačtivýma očima. „Nahlásí vás jako nemocné. Nikdo se nic nedozví." Podívaly se na sebe a celé mé nitro se pokrylo ledem. Pak jedna po druhé kývly.

„Paulie?" Ihned přispěchala s nadějí naředěnou trochou nejistoty v očích. Zřejmě byla zvědavá, proč jsem přivedla návštěvu. „Tohle jsou Anja, Suzanna a Ráchel." Přiložila jsem si dva prsty nad srdce – znamení pro čarodějnice. Vidím, že pochopila. „Budou nám pomáhat."

Udělala jsem menší instruktáž, jak léčit magií. Sama si nejsem úplně jistá, jak jsem je vyléčila, takže „instruktáž" byla vlastně jen přednáška na téma: Něco zkuste a možná to vyjde. Snažte se nebýt nápadné, neumřít a nepodpálit palác.

Začala jsem o svém mistrovském plánu pochybovat. I když ve čtyřech máme víc šancí, než kdybych léčila sama,.. nevím, nad čím přemýšlím! Je jedno, jak moc se pravděpodobnost blíží nule. Nikdy bych to nemohla vzdát.

Seznam nemocných, který mi dala Paulie, jsem přišpendlila na zeď. Seshora škrtáme, zespodu připisujeme. Úkol se zdá být jasný: Předehnat smrt. Ale jak se dá závodit s tou, která neprohrává?

Přiložila jsem dlaně na čelo další nemocné. Ale než jsem do ní vpustila magii, zavřela jsem oči a modlila se. Děkuji, že jsi mi dovolila dostat se sem a pomoci těm ženám. Slibuji, že už nenechám žádný život zbytečně vyhasnout. Ale prosím, prosím ukonči už to, dovol mi odejít!

Zlepšuji se. Zlepšila jsem se už o hodně, ale po třetím vyléčení v řadě jsem začala vidět mžitky, hlava se mi motala a zvuky ke mě doléhaly jen v roztříštěné, nedefinovatelné podobě. Stihla jsem si sednout na zem, než jsem upadla do bezvědomí.

Očividně už si na mé bezvědomé stavy všechny sestry zvykly. Když jsem se probrala, nikdo se mnou netřásl, nikdo na mě hystericky nekřičel. Ležela jsem přesně na tom kousku podlahy mezi lůžky, kam jsem se svalila.

Příjemně mě překvapilo, že nemocných je už od pohledu méně. Fungovalo to jako injekce síly do mého těla, pohled dokazující, že to, co dělám, není zbytečné. Dodalo mi to sílu zvednout se na nohy.

„Astrid! To je dobře, že jsi vzhůru!" Jedna ze sester. Nevím, která. Pořád nosí kukly a pořád se mi nestihly představit. Po celé uniformě má krvavé skvrny. „Všechny jste odpadly, a potřebuju..." Zrychleně dýchá, nemá daleko k panickému záchvatu. Nezmůže se na slova, tak mi jen zbrkle zagestikuluje, ať jdu za ní.

Na posteli, ke které mě vede, leží dítě. „Dobrotivá Ramono, Ruth!" Rozběhla jsem se, až jsem si narazila stehno o roh postele. „Astrid," zašeptala slabě. To je dobré znamení, ještě je vzhůru. Z koutků jí do vlasů stékají rudé slzy. Díky nim vypadá ještě bledší.

„Jakto, že jsi tady? Copak jste neodjely s králem?" Erik přece nechal převézt celou šlechtu na venkov, daleko od toho všeho. Sám mi to říkal. „Maminka nechtěla... Bez tebe." Z tohohle mě zároveň zahřálo i zamrazilo u srdce. Je to moje chyba. Chyba Astrid!

Ruth šeptá z posledních sil. Za chvíli upadne do vražedného spánku. „Myslela.. V bezpečí." Ruby v bezpečí je. Čarodějku nic neskolí. Ale malá Ruth zřejmě po matce podědila méně, než by si bývala přála.

„Vydrž." Přiložila jsem jí ruce na čelo. Málem jsem ihned ucukla, jak je studená. Děti umírají rychle. To já vím moc dobře. Pomalu do ní vpouštím magii, ale je slabá.

Napřed světlo a potom temnota.