Život v paláci

IX. Emoce na houpačce

„Omlouvám se, že jdu pozdě. Ale znáš to, moc práce. Ruth je pořád v kapli?" Přikývla. „Byl tu velitel Stráže. Ptal se na tebe." Bouřkové oči se do mě zabodly. „Alan je mrtvý." Krve by se ve mě nedořezal. Doktor, ten otravný doktůrek... mrtvý. „Potom, co s tebou mluvil, mu asi definitivně přeskočilo. Vzal si jed ze své brašny."

„Ruby." Klesla jsem na zem k jejím nohám. „Nic jsem neprovedla. Já... Celý den jsem uklízela, Laetitia mi to potvrdí!"

Vynutila ze sebe lehký úsměv. „Já ti věřím. Ale vrhá to na tebe špatné světlo." Chytila mě za ruce. „Nemusíš se bát. Nikdo ti neublíží, i když by právě teď mnozí chtěli. Držím nad tebou ochrannou ruku. Ale dávej na sebe pozor, moje drahá. Peterova smrt dala do pohybu horší věci, než si dovedeš představit."

Zavřela oči. Rukama mi projela ochromující vlna energie do celého těla. Rázem zmizely veškeré starosti. Už mě nic netíží, nemusím přemýšlet, jestli se zítra zhoupnu na oprátce.

„Vzduch ovládáš dobře. Ohledně něho už tě víc nenaučím. Ne, pokud nás nemají odhalit. Je čas pokročit."

„Magie je mnohem složitější věc, než by se mohlo zdát. Není jen surová energie. Je tvou součástí. A proto je důležité, abys jí porozuměla."

Posadila se vedle mě na podlahu do tureckého sedu. „Magie nenáleží lidem, a to ať si cech tvrdí, co chce. Na tomhle světě jsme nebyli sami. Spolu s námi tu žili upíři, harpyje, draci, jednorožci a spousta dalších. To oni dokázali čarovat. My ne. Ale.. Některé rasy se časem smíchaly. Magie přešla do nás a postupně se měnila, abychom ji dokázali přijmout. Tehdy se objevili první čarodějové. Za druhé éry."

„Ale lidé jsou závistiví a krutí. Nedokázali ustát, že nejsou sami, kdo má moc. Proto začalo pronásledování. Tohle se cenzuruje, málokdo vůbec ví, že nelidé existovali. Nejsme hrdí na vyhlazení tolika ras. Ale Doba legend byla skutečná. Každý, kdo se odlišoval od zavedených poměrů, musel být zničen."

Zarazila jsem se. Znám ty příběhy, každý je zná. Ale nevěřila jsem, že.. Že bychom mohli být až tak špatní. Přesto jsem si jistá, že Ruby nelže.

„My všichni jsme potomky nelidí. Proto je většina z nás chudých, bohatí nebyli příznivci míšení ras. A to je také důvod, proč je nás stále méně. Vymíráme."

I přes depresivitu toho, co právě pronesla, se obě usmíváme. Je to, jako by někde uvnitř mě, mezi plící a játry zapadl kousek na své místo. Vím něco sama o sobě a je to nádhera.

Ruby si položila ruce na kolena dlaněmi vzhůru a zavřela oči. „Je to velmi jednoduché uvědomění, které ti pomůže, Astrid. Ačkoli je magie tvojí součástí, není tvým majetkem." Několikrát se zhluboka nadechla, než pokračovala. „Vzduch k tobě přišel sám. Naučit se něco nového již nebude tak jednoduché."

„Světlo neumíme vytvořit. Musíš zachytit to, co už tu je a přitáhnout ho k sobě." Obličej jí ozářila jemná zlatá záře. „S trochou soustředění najdeš paprsek i v té nejhorší tmě." Roztáhla prsty. Světlo vycházející z jejích dlaní se rozdělilo do několika paprsků a ozářilo celý pokoj. Pár z nich zarazilo do krystalů lustru. Nad hlavami nám vznikla malá duha. „To, co tě naučím v těchto podmínkách, je jen zlomek naší skutečné moci, ale i přesto.." Schválně větu nedokončila. Zvedla ruce s dlaněmi obrácenými k sobě. Světlo se stáhlo do jediné bílé koule pulzující energií. „Přeber to."

Dala jsem ruce do stejné pozice jako ona a pokusila se přilákat světlo k sobě. Ano! Hýbe se! V ten okamžik jsem ucítila spalující energii světla ve svých dlaních. Je to o tolik jiné než ovládat vzduch. Mé dlaně hoří čirou energií.

Ohnula jsem prsty. Koule se opět roztříštila na několik paprsků. „To je krása," uniklo mi ze rtů.

Paprsky náhle blikly a zhasly. Zamžikalo se mi před očima. Cítím jen nepopsatelné prázdné místo.

„Je to těžký." „Já vím. Tak buď ráda, že tady máš mě." Pořád ještě neotevřela oči. „Znovu. Sama." „To nezvládnu." Ironicky nadzvedla obočí. „Pokud si dobře vzpomínám, Alana jsi zvládla zvednout. Co když si na někoho příště budeš potřebovat i posvítit?"

Ruce ve správné poloze? Mám. Snad.

Světlo? Škoda slov.

Jen převzít kontrolu je jedna věc, ale bez Rubyiny pomoci ke mně zkrátka odmítá přijít. Naopak, mám pocit, jako bych ho odpuzovala. Tonu ve stále větší tmě.

Ruby je velmi přísná učitelka. Nutí mě světlo přivolávat pořád a pořád, dává mi různé rady a tipy, ačkoli žádná z nich nezabírá. Když už se mi konečně podařilo slabé světýlko přivolat, rozklepaly se mi ruce tak, že jsem ho hned ztratila.

Hodiny odbíjí jedenáctou, když se konečně belhám k sobě, utahaná jako kotě.

Lata sedí na mojí posteli. „Astrid!" Ihned vyskočila a objala mě. Přes její husté černé vlasy se nemůžu ani nadechnout. Nemá čepec. „Vybral si tě? Král si tě vybral!" Oči mluví za vše. „Jsem konkubína! Wooo-hou!" Začala tančit po pokoji jakousi kreaci složenou z máchání rukama a vrtění zadkem. „Už nejsem služka!" Rozesmála se šíleným smíchem někoho, kdo o vlásek unikl vězení. „Už žádný utírání prachu. Žádný vstávání v pět!"

Zastavila se. Těžce oddychuje. „Zítra ráno se stěhuju do královskýho křídla. Dostanu stříbrný šaty a líčení a... Pět let. Pak budu volná." Obě se smějeme jak šílené. Tohle peklo, do kterého jsme byly uvrženy... Těžko uvěřit, že skutečně existuje cesta ven.

Pomalu mi dochází, co to znamená. „Takže mě opouštíš?" „Ne! Budu sem za tebou chodit. Jsme nejlepší kamarádky, nikdy bych tě neopustila." Říká to, i když obě víme že lže. Bude mít jinou práci, než se vracet ke staré špíně. Už nepřijde. Už se neuvidíme.

„Mohla bych se za tebe zkusit přimluvit. Mohla bys být třeba komorná." Její roztomilé rtíky se zkroutily do tvaru o. „Mohla bys být moje komorná! Safra! Nojo! Vždyť já budu mít komornou, tim by se všechno vyřešilo!"

Jen nerada jsem chladila její nadšení. „Jsem vedená jako problémová. Nedovolí mi postup výš." „Ale..Když se přimluvím.." „Latie," chytila jsem ji za ramena. „Já. Byla. Ve vězení." Schválně jsem to odsekala, abych dodala svým slovům větší váhu. „Jsem čarodějnice obviněná z vraždy. Je jedno, že nevinná." Až na to, že nevinná nejsem. „Tohohle už se nezbavím."

Nadšení z jejích očí vyprchalo. Nemá daleko k tomu, aby se rozplakala. „Kdyby ses někdy rozhodla, že tady přece jen nechceš shnít, jsem si jistá, že Nikolasovi by ses líbila. Tam by to bylo jedno." Už mu tyká. „Ahoj."

Naposledy mě objala a vyklouzla ze dveří. Sbohem, má kamarádko.

Ráno už jsem zastihla jen prázdný pokoj.